ECLI:CZ:US:2002:3.US.162.02
sp. zn. III. ÚS 162/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného JUDr. V. Š. ml., advokátem, proti jinému zásahu Finančního úřadu v Liberci ve věci ověření neplatnosti výzvy, č.j. 118545/00/192931/1484, ze dne 20. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 13. 3. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2002. Návrh směřoval proti postupu Finančního úřadu v Liberci ve věci řízení o ověření podmínek neplatnosti výzvy, č.j. 118545/00/192931/1484, ze dne 20. 6. 2000. Tím, že Finanční úřad v Liberci sdělením ze dne 17. 1. 2002 uvedl, že neshledal důvody pro vydání rozhodnutí o ověření neplatnosti předmětné výzvy, porušil podle názoru stěžovatele jeho ústavní právo domáhat svého práva stanoveným způsobem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého práva spatřoval stěžovatel v tom, že Finanční úřad v Liberci neshledal důvody pro ověření neplatnosti označené výzvy, i když při jejím vydání se dopustil řady pochybení. Pochybení v postupu Finančního úřadu spatřoval stěžovatel v tom, že správce daně může ve výzvě postupovat podle ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), a vyzývat daňový subjekt pouze k prokázání toho, co sám tvrdí. Výzva, kterou správce daně adresuje daňovému subjektu musí být nejen určitá a srozumitelná, ale také splnitelná. Stěžovatel uvedl, že nebylo v jeho silách, aby splnil podmínku výzvy (předložení mj. mzdové evidence, kterou by vedl pro zaměstnance jiné firmy), protože s těmito zaměstnanci neměl pracovněprávní vztah a nepovažoval se proto ve vztahu k těmto zaměstnancům za plátce daně z příjmů. Stěžovatel dále uvedl, že tuto skutečnost správce daně opakovaně upozorňoval, avšak ten ji neakceptoval. Napadená výzva podle názoru stěžovatele obsahuje i další vady, které odůvodňují názor, že jde o rozhodnutí nicotné. Stěžovatel proto tvrdil, že Finanční úřad v Liberci svým postupem porušil ustanovení §31 odst. 5, 8 a 9 a §46 odst. 3 zákona o správě daní, a žádal, aby Ústavní soud svým nálezem přikázal tomuto orgánu zahájit řízení o ověření podmínek neplatnosti předmětné výzvy.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Finanční úřad v Liberci jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že provedl u stěžovatele kontrolu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 1997-1999 a při této kontrole se zabýval také dodržováním ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k předloženým dokladům dospěl k závěru, že stav formálně právní se v tomto případě liší od vztahu skutečného. V průběhu řízení byla také vydána předmětná výzva. K věci samé Finanční úřad v Liberci uvedl, že neověřením podmínek neplatnosti této výzvy nebylo stěžovateli znemožněno domáhat se ochrany u soudu, čehož si je stěžovatel vědom, když proti postup Finančního úřadu v Liberci v tomto daňovém řízení podal žaloby, jimiž napadá zákonnost konečných rozhodnutí daňového orgánu. Jako jeden z důvodů tvrzené nezákonnosti těchto rozhodnutí je uvedena také neplatnost předmětné výzvy. Přezkum meritorních rozhodnutí probíhá před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 59 Ca 3/2002, 59 Ca 4/2002 a 59 Ca 5/2002 a dosud nebylo rozhodnuto.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným přezkoumáváním podaného návrhu, je povinen posoudit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti. Při posuzování těchto náležitostí dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a proto se jedná ve smyslu §75 odst. 1 citovaného zákona o
ústavní stížnost nepřípustnou. Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud dále uvádí, že i když proti uvedenému sdělení Finančního úřadu, že neověří podmínky neplatnosti předmětného rozhodnutí, není přípustný řádný opravný prostředek, na druhé straně takové sdělení není způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Přijetí výkladu, že uvedené sdělení finančního orgánu má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech daňového subjektu, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny k jeho ochraně ve věcech vyměření (resp. doměření) daně, ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu, event. Ústavnímu soudu. V předmětné věci meritorním rozhodnutím, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele, je až rozhodnutí ve věci samé, proti němuž stěžovatel také využívá příslušné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní soud proto konstatoval, že neověřením podmínek neplatnosti výzvy nebylo porušeno ustanovení čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavním stížnosti odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2002