ECLI:CZ:US:2002:3.US.163.02
sp. zn. III. ÚS 163/02
Usnesení
III. ÚS 163/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1279/2001, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2001, sp. zn. 6 Co 457/2001, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2001, sp. zn. 26 E 1/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. prosince 2001 (20 Cdo 1279/2001-46), usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2001 (6 Co 457/2001-29) a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2001 (26 E 1/2001-24), kterými byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami "ve výši jedné třetiny důchodu, která zbývá po odečtení základní nepostižitelné částky" a renty "ve výši jedné třetiny renty bez odečtení základní nepostižitelné částky" k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 85.502,- Kč s příslušenstvím, nákladů nalézacího řízení v částce 40.251,- Kč a nákladů exekuce ve výši 1.284,- Kč.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že obecný nalézací soud pochybil, když uvěřil pouze nepřímým důkazům žalující strany a vydal rozhodnutí, kterým ho zavázal zaplatit oprávněné již zmíněnou dlužnou částku (předmětem sporu byl osobní automobil). Rozhodnutími soudu, která byla učiněna v nalézacím řízení i řízení o výkon rozhodnutí, se stěžovatel cítí být poškozen také ve své životní situaci (zvýšený rozsah jeho potřeb v důsledku úrazu s trvalými následky, peněžní výpomoc plně invalidní dceři a dlouhodobě nemocnému synovi) a považuje napadená rozhodnutí za nepřiměřeně přísná.
Konečně stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nemají oporu v zákoně a porušují jeho ústavně zaručená práva daná Listinou základních práv a svobod, a to jejími čl. 1, čl. 3 (a dále odst. 11 uveden nesprávně), čl. 11 odst. 1 (taktéž
odst. 11 uveden nesprávně), čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 3 a dále čl. 4, čl. 90, čl. 96 a čl. 95 zák. čís. 1/1993 Sb. (Ústavy ČR). Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení všech rozhodnutí, jak již dříve byla označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z tvrzení stěžovatele, stejně jako z odůvodnění jím napadených rozhodnutí obecných soudů, v němž polemizuje se skutkovými a právními závěry přijatými ve vykonávacím řízení, se podává, že obecné soudy I. a II. stupně souhlasnými rozhodnutími vyhověly návrhu oprávněné a nařídily výkon rozhodnutí srážkami "ve výši jedné třetiny důchodu, která zbývá po odečtení základní nepostižitelné částky" a renty "ve výši jedné třetiny renty bez odečtení základní nepostižitelné částky" k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 85.502,- Kč s příslušenstvím, nákladů nalézacího řízení v částce 40.251,- Kč a nákladů exekuce ve výši 1.284,- Kč.
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, zamítl dovolání stěžovatele přípustné dle
§238a odst.1 písm. c) jako nedůvodné s odkazem na to, že stěžovatel důvod konkrétní vady napadených rozhodnutí (řízení, jež jim předcházela) nevymezil, a protože dovolacím soudem relevantní vady shledány nebyly, tím nepřisvědčil povšechnému tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], přezkoumal také dovolací důvody, k jejichž přezkumu je povolán z úřední povinnosti [§242
odst. 3 o. s. ř., dovolací soud posuzuje pouze vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], a ostatní námitky "životní situace stěžovatele!" a posoudil je jako právně nevýznamné. Jelikož se stěžovateli, v mezích dovoláním založeného přezkumu, správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud ČR dovolání podle ust. §243b odst. 2 části před středníkem, odst. 6 o. s. ř. usnesením zamítl.
Skutečnost, že stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem zamítnuto [§243b
odst. 2 části před středníkem, odst. 6 o. s. ř.], má ovšem svůj procesní důsledek i ve vztahu k rozhodnutím odvolacího i nalézacího soudu, resp. k petitu ústavní stížnosti, domáhajícího se jejich zrušení.
Ústavní stížnost lze za splnění dalších zákonných podmínek podat ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno (§72 odst. 2 al. 2 zákona); usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2001 (6 Co 457/2001-29), kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, nabylo právní moci dnem 27. března 2001, a tím dnem se stalo vykonatelné. Lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 al. 1 zákona) tak počala běžet dnem doručení, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě k Ústavnímu soudu dne 15. března 2002 (§27 odst. 2 zákona), tedy očividně po lhůtě stanovené zákonem.
Protože podané dovolání ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu běh lhůty pro podání ústavní stížnosti nestaví, je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost je v této části opožděná, a jako taková je nezpůsobilá meritorního projednání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. dubna 2002