ECLI:CZ:US:2002:3.US.198.02
sp. zn. III. ÚS 198/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným M. F., zast. JUDr. T. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 1 To 84/2002-20, ze dne 8. 2. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Svým návrhem ze dne 2. 4. 2002 se navrhovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. 1 To 84/2002, ze dne 8. 2. 2002. To s tím, že jeho vydáním označený soud, jako orgán veřejné moci, porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu z hlediska čl. 8 odst. 1, 2, čl. 1 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Z obsahu i připojeného spisu Okresního soudu Frýdek-Místek, sp. zn. 6 Nt 162/2001, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl vzat dne 25. 4. 2001 usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č.j. 6 Nt 162/2001-42, do vazby podle §68 trestního řádu, a to z důvodů vymezených v ust. §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen tr.ř.). To proto, že byl obviněn vyšetřovatelem Policie ČR, Úřadu vyšetřování pro Českou republiku, odboru pro vyšetřování organizovaného zločinu Ostrava pod sp. zn. ÚVV 167/50-2000 spolu s dalšími osobami pro trestné činy účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) a nedovoleného překročení státní hranice spáchaného ve prospěch zločinného spolčení dle §171 odst. 1, 2 písm. b,c) tr. zák. za použití §43 tr. zák., kterého se dopouštěli tím, že založili nebo se účastnili na území České republiky v období od konce rojku 2000 dlouhodobě zločinného spolčení mezinárodního charakteru s vnitřní organizačně rozvinutou strukturou, dělbou činnosti zaměřenou na dosahování zisku, a to nelegálním převáděním osob z tzv. třetích zemí Západní Evropy, a to mimo hraniční přechody přes "zelenou hranici" ze Slovenské republiky do republiky České a následně do dalších zemí tímtéž způsobem. V průběhu takto vedeného trestního řízení navrhovatel požádal o propuštění z vazby a o jeho žádosti rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením, sp. zn. 6 Nt 109/2002, ze dne 16. 1. 2002 tak, že podanou žádost podle §72 odst. 3 tr.ř. zamítl. V podané stížnosti proti uvedenému rozhodnutí navrhovatel argumentoval tím, že jeho obvinění pro označenou trestnou činnost není dostatečně prokázáno, koluzní důvod vazby není nijak konkretizován a důvody vazby útěkové a předstižné nejsou dány, a to především vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti. O podané stížnosti následně rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který ji svým usnesením pod č.j. 1 To 84/2002-20, ze dne 8. 2. 2002, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na závažnost trestné činnosti pro kterou je navrhovatel stíhán, včetně jejího rozsahu (16 dílčích útoků) a z toho plynoucí její právní kvalifikace, kdy trestné činy pro které je stíhán jsou ohroženy vysokou trestní sazbou. Současně poukázal na důvodné podezření, že označení trestní činnosti se navrhovatel dopustil, když ze spisového materiálu plyne, že navrhovatel si v rámci uvažovaného zločinného spolčení počínal velmi aktivně. K samotným vazebním důvodům potom odvolací soud poukázal na to, že navrhovatel se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, kdy se bez přihlášení zdržoval v jiném místě, k místu trvalého bydliště není vázán rodinou ani prací, nikde nepracuje, v žádném směru neuvedl o sobě bližší poznatky ani zdroj své obživy, přičemž v době svého zadržení policií měl u sebe částku 113.600,- Kč. Odvolací soud poukázal i na kázeňské opatření uložené navrhovateli ředitelem věznice v Karviné formou napomenutí pro pokřikování na ostatní obviněné při vycházce na vězeňském dvoru, a to ve dvou případech, kdy zároveň z úředního záznamu policie plyne důvodné podezření, že ve věznici v Ostravě (záznam ze dne 17. 1. 2002) disponoval mobilním telefonem. Takto byl shledán i trvající důvod vazby koluzní, a to i s poukazem na dosud nevyslechnuté svědky či spoluobviněné. Vycházeje z uvedených poznatků dovodil odvolací soud v rámci svého rozhodnutí trvající existenci vazebních důvodů z hlediska ust. §67 odst. 1 písm. a), b) c) tr.ř. Vyjádřil se i k pochybení stran povinnosti doručit rozhodnutí soudu I. stupně (které napravil), stejně jako k nabídce písemného slibu či peněžité záruky.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti s tím, že napadeným usnesením byl porušen čl. 8 odst. 1, 2., čl. 1 odst. 5 Listiny, kterým je ústavně zaručeno základní právo na osobní svobodu. Uvedl, že v jeho věci nebyly podmínky dovolující omezení osobní svobody vykládány restriktivně, a to i v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva, když napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno, způsobem, který přikazuje ustanovení §134 odst. 2 tr.ř. a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR. Má za to, že popsané důvody jeho vazby jsou provedené a založené na obecných tvrzeních v rozhodnutí soudu vyjmenovaných, jakož i nepřesných a skutkových poznatků vztahujících se k vazbě koluzní a také proto navrhl, aby Ústavní soud označené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.
K podanému návrhu se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil, jako účastník řízení i Krajský soud v Ostravě. Ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 2002 uvedl, že navrhovatel argumentuje obdobně jako ve stížnosti podané proti označenému rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku v rámci řízení konaného před obecnými soudy. Poukázal na důvody, které uvedl ve svém rozhodnutí (kterým stížnost zamítl) s tím, že se s námitkami ve stížnosti uplatněnými vypořádal a zdůraznil, že měl k dispozici úřední záznam Policie ČR ze dne 17. 1. 2002 stran mobilního telefonu na cele 377 ve věznici v Ostravě s důvodným podezřením, že s ním navrhovatel disponoval a upozornil i na sdělení ředitele věznice v Karviné ze dne 1. 2. 2002 ohledně kázeňských opatření vůči navrhovateli. Má za to, že podaný návrh by měl Ústavní soud odmítnout a současně připojil opis obžaloby podané k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 18. 4. 2002, ze které plyne, že navrhovatel je stíhán (obžalován) pro již označenou trestnou činnost spolu s dalšími třicetitřemi obžalovanými, a to pro 56 skutků.
Po zvážení spisového materiálu poskytnutého Okresním soudem ve Frýdku-Místku, stejně jako argumentace vedené navrhovatelem, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s Listinou základních práv a svobod. V dané věci je totiž nepochybné, že navrhovatel je trestně stíhán pro závažnou trestnou činnost ohroženou reálně vysokým trestem, kdy se nezdržuje v místě trvalého bydliště a v jiném místě pobytu se nepřihlásil, není vázán ani zaměstnáním. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že byl postižen při pobytu ve vazbě kázeňským opatřením, nikde nepracuje a neuvedl ke své osobě bližší poznatky, které přesvědčily soud o tom, že vazba není v jeho případě důvodná. Komplex těchto skutečností pak obecnému soudu neumožnil učinit závěr o nedůvodnosti vazby, kdy jeho rozhodnutí za daných okolností i podle přesvědčení ústavního soudu obsahuje ony konkrétní skutečnosti požadované zákonem [§67 odst. 1 písm. a), b), c) tr.ř.], které také důvodně vyvolávají obavu, že se navrhovatel bude chovat způsobem, který citovaná ustanovení trestního řádu předpokládají. Takto napadené rozhodnutí nelze označit za formální a bezobsažné, a to i při vědomí toho, že rozhodování o vazbě je začasté velmi obtížné a zatížené právě o úvahy z hlediska důvodnosti jednání teprve hrozícího. S poukazem na uvedené tak v dané věci dle názoru Ústavního soudu nebyla porušena zákonná ustanovení trestního řádu týkající se důvodů vazby a nemohla tak být zasažena postupem soudu ani navrhovatelem namítaná jeho ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody.
S ohledem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu