ECLI:CZ:US:2002:3.US.20.02
sp. zn. III. ÚS 20/02
Usnesení
III. ÚS 20/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatelů 1) F. H., a 2) L. H., zastoupených JUDr. Z. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2001, sp. zn. 37 Co 523/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označeného rozhodnutí s tím, že podle jejich přesvědčení rozsudkem soudu došlo k porušení základních práv nebo svobod, zaručených ústavními zákony - čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázali na své bytové poměry, na situaci, v níž se nachází nyní, kdy byli zavázáni k vyklizení předmětného bytu bez možnosti získání bytu náhradního, a na to, že pokud své vlastní nemovitosti darovali dceři, pak nešlo o účelové jednání ale o běžnou disposici s majetkem - tedy o realizaci vlastnického práva, které je jim zaručeno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Proto by v rozhodnutí, že jim při vyklizení bytu náleží bytová náhrada, nebylo možno spatřovat rozpor s dobrými mravy, jak to vyslovil soud.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 Co 523/99 zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud se v řízení o odvolání vypořádal se všemi námitkami v odvolání uplatněnými a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil správnost rozhodnutí soudu I. stupně o povinnosti stěžovatelů vyklidit předmětný byt v nemovitosti žalobců bez nároku na náhradní byt, když po zhodnocení všech provedených důkazů by přiznání nároku na náhradní byt nebylo v souladu s §3 odst. 1 obč. zákona, tj. s dobrými mravy. Na odůvodnění rozsudku soudu II. stupně lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2002