ECLI:CZ:US:2002:3.US.263.02
sp. zn. III. ÚS 263/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. L., zastoupeného JUDr. P.Č., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. 29 Odo 428/2001-78, rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, č. j. 50 Cm 182/99-21, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. 9 Cmo 54/2001-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2002 stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost neměla všechny náležitosti ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vykazovala další vady, byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění a doplnění stížnosti, což ve stanovené lhůtě učinil.
Rozsudkem Krajského obchodního soudu ze dne 7. 9. 1999 byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. 4. 1999, č.j. Sm 231/99-5, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby ve lhůtě do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobci částku 139.000 Kč s 6% úrokem ročně počínaje dnem 1. 7. 1998 do zaplacení, odměnu ve výši 463 Kč a nahradil mu náklady řízení ve výši 6.300 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 3. 2001, č. j. 9 Cmo 54/2001-63, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. 29 Odo 428/2001-78 odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud shledal, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §239 o. s. ř. ve znění před 1. 1. 2001.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že měl právo na projednání dovolání před Nejvyšším soudem ČR, ať už odvolací soud dovolání připustil či nikoliv.
Podle názoru stěžovatele bylo meritorním rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze (ve stížnosti uvedeno Městského soudu v Praze) porušeno základní právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s ust. §36 a §37 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě do šedesáti dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud je toho názoru, že dovolání je možno považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští.
Podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. ve znění před účinností novely, z. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přípustné pouze tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Kromě toho mohl dovolání podle ust. §239 odst. 2 o. s. ř. připustit samotný dovolací soud za podmínky, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a pokud dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Jestliže dovolání přípustné není, jak tomu bylo v tomto případě, když Nejvyšší soud ČR neshledal splnění podmínek přípustnosti dovolání, plynula zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2001, č. j. 9 Cmo 54/2001-63.
S přihlédnutím k tomuto zjištění byl Ústavní soud nucen konstatovat, že předmětná stížnost v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, byla podána po šedesátidenní lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na to Ústavní soud návrh ve vztahu k rozhodnutím soudu nalézacího i odvolacího odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
V návaznosti na to pak Ústavnímu soudu nezbylo, než část ústavní stížnosti směřující do usnesení dovolacího soudu posoudit jako návrh nepřípustný, čímž byl naplněn důvod odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2002
JUDr. Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj