ECLI:CZ:US:2002:3.US.286.02
sp. zn. III. ÚS 286/02
Usnesení
III. ÚS 286/02
Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 30 C 24/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30, §34,
§72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2002 (30 C 24/2001), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21. prosince 2000 (6109/120/2000) a dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000101 Finančního úřadu v Plzni ze dne 20. dubna 2000 (117385/00/138911/1310), na daň z příjmů právnických osob za rok 1998, jímž byla stěžovatelce doměřena daň 1,016.400,- Kč [zvýšen základ daně o částku 2,719.683,- Kč, v důsledku snížení daňové ztráty veřejné obchodní společnosti Projekční společnost obchodních center, v. o. s., (dále jen v. o. s.), na jejímž majetku se podílela 20 %], když správce daně neuznal nárok na zahrnutí rezervy na opravu HIM do hospodářského výsledku za předchozí zdaňovací období, ačkoliv pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky.
Stěžovatelka, která se domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jím cítí dotčena na právech, která plynou z čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a současně tvrdila, že obecný soud i správní orgány nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, v platném znění (dále jen zákona o rezervách), když automaticky vyloučily inflační koeficient jako skutečnost, kterou je možné aplikovat při vytváření a odůvodnění výše rezervy, když takového omezení zákon nestanoví.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata odůvodnění ústavní stížnosti, shodně jako v odvolacím řízení, stručně řečeno, spočívá v tvrzení, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecného soudu, že postupovala chybně při výpočtu tvorby rezervy na opravy hmotného investičního majetku, kterou lze pro zjištění základu daně z příjmů daného zdaňovacího období zahrnout ve smyslu ustanovení
§24 odst. 2 písm. 1) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o daních z příjmů), do výdajů na dosažení, udržení a zajištění zdanitelných příjmů.
Projekční společnost obchodních center, v. o. s., je vlastníkem nemovitostí (nákupních středisek), na jejíž opravu vytvořila v roce 1998 rezervu v souladu s ustanovením §3 a §7 zákona o rezervách, ve výši 17,774.132,- Kč. Rezerva byla vytvořena v roce 1998 s tím, že předpokládaným rokem zahájení oprav jsou roky 2014 až 2016. Stěžovatelka cenu oprav, jež mají být v uvedených letech prováděny, rozdělila poměrně do šestnácti zdaňovacích období a náklady na opravy navýšila vždy o vliv meziroční míry inflace, a to od roku zahájení tvorby rezerv do předpokládané doby zahájení opravy. Předpokládanou míru inflace 10 % odůvodnila oznámením Českého statistického úřadu za rok 1998.
Správní orgány konstatovaly, že postup stěžovatelky v této podobě nelze akceptovat a zohlednění vlivu inflace v následujících letech do hodnoty rezervy na opravu HIM musí být provedeno až na základě inventarizace rezerv, kdy se také posuzuje správnost výše rezerv. Výše rezerv musí být prokazatelná a pokud poplatník zjistí skutečnosti odůvodňující změnu výše rezervy na opravu HIM, musí provést úpravu její výše, počínaje zdaňovacím obdobím, v němž tuto skutečnost zjistil (§7 odst. 6 zákona o rezervách). Správce daně akceptoval položku základní náklady navýšenou o 10% inflaci za rok 1998 a tuto částku pokládal za základní částku pro tvorbu rezervy na opravy HIM, která měla být podělena dobou tvorby rezervy, tj. 16 lety. Neoprávněné rezervy na opravy, s promítnutím předpokládaného vlivu inflace, byly vyčísleny správcem daně ve výši 13,598.412,- Kč, v rozporu s ustanovením §24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů byly navýšeny náklady.
Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka nevytvořila rezervu na opravu HIM v souladu s ustanovením §3 a §7 zákona o rezervách, řádně neprokázala nárok na zahrnutí rezerv do nákladů, aniž jsou splněny podmínky ustanovení
§24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů, byly náklady bez opory v zákoně navýšeny a s přihlédnutím k tomu, že orgán státní správy II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány, při vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 1998,
u stěžovatelky postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. června 2002