ECLI:CZ:US:2002:3.US.3.02
sp. zn. III. ÚS 3/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížností stěžovatelky obchodní společnosti K. K. G., spol. s r.o., zastoupené jednatelem ing. Z. P., právně zastoupené JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 1808/2000-63, ze dne 16. 10. 2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 137/2000-50, ze dne 17. 5. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala osobně dne 3. 1. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 29 Cdo 1808/2000-63, ze dne 16. 10. 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 137/2000-50, ze dne 17. 5. 2000. Rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 13 Co 137/2000-50, ze dne 17. 5. 2000, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 13 C 315/98-39, ze dne 18. 1. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Podle názoru stěžovatelky napadenými rozhodnutími byla porušena ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 13 C 315/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako žalobce se žalobou domáhala přiznání náhrady škody ve výši 370.495 tis. Kč s příslušenstvím proti České republice - Ministerstvu financí, a to z titulu nesprávného úředního postupu státu. Nesprávný postup státu (jeho orgánů) při realizaci privatizace 51% akcií K., a.s. stěžovatelka spatřovala v nečinnosti státu při plnění podmínek pro zmíněnou privatizaci (oddlužení privatizované K., a.s.) před uzavřením kupní smlouvy mezi Fondem národního majetku a stěžovatelkou, a následně v neodůvodněném zatížení dodatečnou daní ze strany Finančního úřadu a uplatněním pohledávky na zaplacení úvěru na trvale obracející se zásoby ze strany Konsolidační banky, čímž nebyly dodrženy podmínky, vyplývající z uzavřené smlouvy o koupi 51% akcií a souvisejícího poskytnutí úvěru na koupi těchto akcií. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, č.j. 13 C 315/98-39, ze dne 18. 1. 2000, zamítl žalobu. V odůvodnění uvedl, že pokud bylo rozhodnuto o privatizaci přímým prodejem 51% akcií K. a.s. a mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, vystupoval stát jako prodávající a žalobce jako kupující. Soud I. stupně dále uvedl, že v procesu privatizace k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, když stát vykonával svá vlastnická práva. Vzhledem k uvedenému dovodil soud I stupně, že nebyly naplněny předpoklady stanovené zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb.").
K odvolání žalobce rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 13 Co 137/2000-50, ze dne 17. 5. 2000, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a současně ve výroku vyslovil přípustnost dovolání "k řešení všech právních otázek, řešených odvolacím soudem při rozhodování této věci". V odůvodnění uvedl, že žalobce vytýkal, že nedošlo k oddlužení K. a.s. a že majetek této privatizované společnosti byl zatížen vyměřením další daně a i tím, že Konsolidační banka uplatňovala zaplacení úvěru, čímž se celková situace této společnosti oproti účetní rozvaze k 31. 12. 1994 zhoršila a tím se zhoršil i její kredit na obchodních a finančních trzích. Odvolací soud dále uvedl, že v tom nelze spatřovat nesprávný úřední postup, mající za následek odpovědnost státu za škodu podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud dovodil, že v rámci privatizačního procesu vystupoval stát nikoli jako orgán veřejné moci, ale jako účastník právního vztahu podle zákona č. 92/1991 Sb. a jako vlastník majetku. Dodatečné vyměření daně není nesprávným úředním postupem, což žalobce ostatně ani netvrdí. Konsolidační banka působila v procesu privatizace jako samostatný právní subjekt, nezávislý na státu a její postup nelze považovat za úřední postup orgánu státu a totéž platí i o Fondu národního majetku. Odvolací soud dále dovodil, že nejsou proto splněny předpoklady odpovědnosti státu a rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
K dovolání žalobce rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 29 Cdo 1808/2000-63, ze dne 16. 10. 2001, dovolání jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění uvedl, že k tomu, aby bylo možno dovodit právní odpovědnost státu za tvrzenou vzniklou škodu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., je nutné, aby takový nárok svědčil žalobci vůči žalovanému podle předmětného hmotněprávního předpisu neboli, aby byla dána pasivní věcná legitimace státu. Dovolací soud dovodil, že v tomto sporu není žalovaná Česká republika pasivně věcně legitimována zvláště proto, že při privatizaci majetku státu vystupuje nikoliv jako nositel státní moci (veřejné moci), což je pojmovým předpokladem odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., nýbrž jako vlastník majetku. Dále dovolací soud uvedl, že vymáhání vrácení poskytnutého úvěru na trvale se obracející zásoby ze strany Konsolidační banky není plněním úkolů státního orgánu, protože tato banka není státním orgánem, je to právnická osoba oddělená od státu, plní úkoly v rozsahu vymezeném zákonem a jedná svým jménem, nikoliv jménem státu. Stát neručí za závazky Konsolidační banky a neručí za ně ani Ministerstvo financí, byť je zakladatelem Konsolidační banky. Dále se dovolací soud zabýval otázkou postupu Finančního úřadu. Konstatoval, že Finanční úřad je sice orgánem státu a při doměření daně plní své úkoly jako orgán státu, v daném případě by však muselo být prokázáno, že při vyměření dodatečné daně použil nesprávný úřední postup. Taková skutečnost však v řízení prokázána nebyla. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze vytknout pochybení, a proto rozhodl, jak je výše uvedeno.
Proti rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR. Porušení tohoto práva spatřovala stěžovatelka v tom, že obecné soudy jí odmítly poskytnout soudní ochranu, když přehlížely skutečnosti, uvedené v žalobě v návaznosti na genezi a vývoj celé privatizace 51% akcií K. a.s. Obecným soudům stěžovatelka vytýkala především, že přehlédly to, že nenapadala vlastní rozhodnutí o privatizaci, ale svévolné postupy před a po vydání vlastního rozhodnutí o privatizaci, které zmařily jeho účely a zásadním způsobem ji poškodily v materiální i imateriální sféře. Stěžovatelka dále vytýkala obecným soudům příliš extenzívní výklad ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., který zahrnul všechny právní akty a postupy, které přímo či nepřímo s rozhodnutím o privatizaci souvisejí, čímž vlastně vyloučily jakoukoliv kontrolu a dokonce i soudní ochranu, tedy odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Je přímo veřejným zájmem, uvedla stěžovatelka, aby uspořádání vlastnických vztahů v rámci privatizace bylo učiněno způsobem odpovídajícím požadavkům právního státu, samozřejmě implicitně vylučujících libovůli těch, kteří na procesu privatizace, chápáno v širším slova smyslu, jménem státu participují, tedy aby došlo k uspořádání vlastnických vztahů v rámci privatizace fair způsobem. Je třeba uvážit, že privatizace v této věci byla procesem dílčích aktů celé řady orgánů státu, které nejsou v rovnoprávním postavení se stěžovatelkou, o jejíž právech nebo povinnostech rozhodovaly nezávisle na její vůli. Proces privatizace majetku státu tedy implicitně reflektuje prvek nadřazenosti, jakož i prvek veřejnoprávní, protože stěží lze přehlédnout, že jejím předmětem je veřejný statek. Dále stěžovatelka zdůraznila, že nesprávný úřední postup spočívá nejen v aktivní činnosti, ale i nečinnosti státu, resp. jeho orgánů tam, kde měly být činné. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v předchozím řízení neprokazuje a neprokázala, které konkrétní rozhodnutí, popř. úřední postup orgánu státu byl nesprávný a že v jeho důsledku byla poškozena. Nejen aktivní činnosti, ale i stěžovatelkou tvrzená nečinnost by musela být opřena o konkrétní normu, která byla porušena a že právě toto porušení bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Ke vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. nestačí, že určité ministerstvo (ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo financí) je ústředním orgánem státní správy pro privatizaci majetku, ani to, že Ministerstvo je, resp. bylo zakladatelem Konsolidační banky - státního peněžního ústavu. Konsolidační banka není, resp. nebyla státním orgánem, naopak byla subjektem odlišným od státu a jednala svým jménem, nikoliv jménem státu. Finanční úřad je sice státním orgánem a při vyměření či doměření daně plní své úkoly jako orgán státu, avšak jeho nesprávný úřední postup, který by bylo možno subsumovat pod ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. by musel záležet buď v porušení právního předpisu anebo v nesprávném úředním rozhodnutí. Žádné takové porušení v konkrétním případě prokázáno nebylo. Nejvyšší soud ČR proto navrhoval, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů při posuzování, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nesprávným rozhodnutím. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících dospěl k závěru, že obecné soudy svým postupem neporušily povinnosti uložené jim příslušnými ústavními předpisy i obecnými zákony. Na základě hodnocení předložených a provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že nebyly naplněny zákonem stanovené předpoklady pro odpovědnost státu, v této otázce se musel Ústavní soud s jejich názorem ztotožnit. Obecné soudy při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je její rámec vymezen v obecných právních předpisech i v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena výše označená ustanovení Ústavy ČR a Listiny, tedy nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces na straně stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu