ECLI:CZ:US:2002:3.US.356.01
sp. zn. III. ÚS 356/01
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podané K. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 To 33/01 ze dne 17. 5. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne 24. 1. 2001, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 To 33/01, ze dne
17. 5 2001 a rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33
T 12/2000, ze dne 24. 1. 2001, v části týkající se K. B., se
zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhá vydání
nálezu Ústavním soudem, kterým by zrušil usnesení Vrchního soudu
v Praze, sp. zn. 10 To 33/01, ze dne 17. 5. 2001 a také rozsudek
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne 24. 1.
2001. To s tím, že vydáním uvedených rozhodnutí mělo být zasaženo
jeho právo na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále Listina).
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000,
Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným
činem loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.)
a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V dané věci
šlo o tři skutky označené v uvedeném rozsudku pod body 1, 2 jako
pokračující shora uvedený trestný čin (hotel Central v K. dne 21.
5. 1999 a bar Tunel v D. téhož dne spolu se Z. B.) a pod bodem
7.) rozsudku týž (samostatný) trestný čin (hotel S. v Plzni dne
24. 8. 1999 - spolu se Z. B. a M. D.). Navrhovatel byl obžalován
i z účasti na dalších skutcích, ve kterých byl spatřován
pokračující trestný čin loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci dle §257 odst.
1 tr. zák. Jak řečeno, soudem I. stupně byl však uznán vinným
pouze třemi skutky, shora již označenými s uvedenou právní
kvalifikací. K uvedeným skutkům nalézací soud prováděl dokazování
a v odůvodnění svého rozhodnutí potom vysvětlil na základě jakých
důkazů dospěl k závěru o vině navrhovatele. V tomto směru popsal
své úvahy stran skutkových zjištění, které jej vedly i k závěrům
právním (kvalifikace shledané trestné činnosti). O odvolání, které
ve věci podal navrhovatel rozhodoval Vrchní soud v Praze, který
odvolání již označeným usnesením dle §256 trestního řádu zamítl.
V jeho rámci poukázal na odvolací námitky navrhovatele (výpověď
svědka K., výpověď spoluobžalovaného D. učiněná pod nátlakem,
aktivní role občana z Ukrajiny při přepadení hotelu v Plzni, výše
způsobené škody) a dále konstatoval, že vlastním odvoláním
opakoval námitky již uplatněné svým obhájcem. Odvolací soud
shledal podané odvolání nedůvodným s tím, že soud I. stupně
v provedeném řízení vykonal všechny dostupné důkazy nutné pro
zjištění skutečného stavu věci a provedené dokazování vyhodnotil
přesvědčivě, přičemž nelze mu vytknout, že by některé důkazy či
významné okolnosti pominul, případně je hodnotil v rozporu
s jejich obsahem. Vysvětlil i nepatrnou nesrovnatelnost (svědkyně
H.), poukázal na zjištěné daktyloskopické stopy a uzavřel, že
tvrzení navrhovatele v rámci odvolání je opakováním jeho obhajoby,
na kterou soud nalézací reagoval a se kterou se také náležitě
vypořádal. Proto také celkově odkázal na odpovídající (příslušné)
části odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že ten
postupoval v souladu se zákonem, a to jak z hlediska zjištěných
skutků, tak i odpovídajících závěrů právních. Poukázal i na to, že
další skutky správně vypustil pro důvodné pochybnosti o tom zda je
spáchal navrhovatel.
Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost
s tím, že vydáním označených rozhodnutí obecných soudů bylo
zasaženo jeho právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst.
1 Listiny. V rámci svého návrhu uplatnil výhradu stran výše
způsobené škody, kterou měl způsobit jednáním kladeným mu za vinu,
když v tomto směru soudy vycházely z výpovědí svědků
a poškozených, které nebyly objektivizovány. Dále uvedl své
jednotlivé výhrady k celkem 13-ti skutkům, ze kterých v případě
hotelu S. v P. poukázal na to, že soudy vycházely pouze z doznání
spolupachatele, v případě hotelu C. K. poukázal na rozpory ve
výpovědi svědků a nedoloženou výši škody, v případě baru T. v D.
poukázal na nejistotu svědkyně při jeho poznávání. Obecně pak
poukázal na výsledky vedeného dokazování, které pokládá za takové,
které nemohly vést k výrokům, které posléze učinily obecné soudy
s tím, že v průběhu řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy,
které svědčily v jeho prospěch. K výrokové části rozsudku vydaného
soudem I. stupně označené číslicí 2) připomněl, že státní zástupce
pro skutek v něm soudem uvedený ani navrhovatele před soud
nepostavil (nepodal obžalobu). Uzavřel, že za daného stavu byly
v daném trestním řízení vedeném proti jeho osobě porušeny principy
spravedlivého procesu a navrhl napadená rozhodnutí zrušit.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření považuje tvrzení
navrhovatele za nepodložené, odkázal v tomto směru na důvody
obsažené v rozhodnutích obou soudů s tím, aby ústavní stížnost
byla odmítnuta případně zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 5.
10. 2001 se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před
Ústavním soudem vzdalo.
Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem
účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat
další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to
navrhovatel podáním ze dne 21. 1. 2002 a Vrchní soud v Praze
podáním ze dne 25. 1. 2002 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od
ústního jednání a vzhledem k tomu, že také Ústavní soud má za to,
že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od
něj v této věci upuštěno.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností, obsahu
napadených rozhodnutí i soudy uplatněné argumentace, námitek
vznesených navrhovatelem i vyjádření Vrchního soudu v Praze,
dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně
neopodstatněný. Na tomto místě nutno připomenout, že je to pouze
hledisko ústavněprávní, které je jediným, které zakládá ingerenci
Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a takto:
zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly z části ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Především nutno zmínit, že
výhrady navrhovatele obsažené v podstatné části ústavní stížnosti
směřují do skutků, kterými v napadených rozsudcích ani nebyl uznán
vinným a z tohoto pohledu jsou výhrady v posuzované věci vznesené,
irelevantní. Stran jednotlivých skutků, ve kterých obecné soudy
posléze shledaly naplnění všech znaků skutkových podstat
označených trestných činů nelze souhlasit s tím, že v případě
označeném v rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33
T 12/2000, ze dne 24. 1. 2001, jako pokračující trestný čin
loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona pod bodem 1.) (dne 21.
5. 1999 hotel C. v K.), že byl postupem soudů a následně přijatými
rozhodnutími bylo zasaženo právo navrhovatele na spravedlivý
proces. Totéž lze uvést i co se týče bodu 7.) citovaného rozsudku
(trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (dne 24.
5. 1999 hotel S. v P.). Obecné soudy u obou těchto skutků svá
rozhodnutí opřely o dokazování, které provedly v potřebném rozsahu
a způsobem, který jim umožnil, aby dospěly k přesvědčivému závěru,
že to byl i stěžovatel, který se v napadených rozhodnutích
uvedených trestných činů dopustil. V tomto směru lze odkázat
zejména na odůvodnění uvedeného rozsudku nalézacího soudu, který
poukázal na přesvědčivé a věrohodné výpovědi svědků, poškozených
(to i z hlediska způsobené škody), ale i na výpovědi
spoluobžalovaného D. (hotel S.), kterými se obecné soudy zabývaly
i z hlediska jejich změn a v této souvislosti i s věrohodností
jejich jednotlivých částí. V této části napadeným rozhodnutím
i postupu, který jim předcházel nelze obecným soudům vytknout, že
ty takto jednaly způsobem nerespektujícím zákon, tím méně
způsobem, který by již dosáhl hranic protiústavnosti, a to ani
z namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
To co bylo řečeno, však nelze vztáhnout i na část rozsudku
Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne 24. 1.
2001, která pojednává o pokračujícím trestném činu loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona vedeného pod bodem 2.), kdy skutkově
šlo o útok ze dne 21. 5. 1999 v baru T. v D., kterého se měl
dopustit navrhovatel se Z. B. Z hlediska, které lze označit za
sekundární má i Ústavní soud výhrady proti závěrům, které dovodily
obecné soudy z provedeného dokazování. Z obsahu spisu Krajského
soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, je totiž zřejmé, že svědkyně
(poškozený) při rekognici v přípravném řízení konání v souladu
s trestním řádem navrhovatele (ale ani Z. B.) neidentifikovala.
Stalo se tak až v hlavním líčení vedeném před soudem, kdy se
podrobně věnovala pouze Z. B. (jeho fyziognomii). Tvrzení
nalézacího soudu o velmi dobrých porovnávacích schopnostech
svědkyně je za dané situace poněkud nekonzistentní, stejně jako
úvahy o její únavě či strachu při vedení rekognice. Pokud se jedná
o přítomnosti na místě činu z hlediska daktyloskopických zjištění
tak stopy takto zjištěné se váží pouze k osobě Z. B. V této
souvislosti je ovšem podstatné, že státní zástupce pro uvedený
skutek nepodal na navrhovatele obžalobu. Nalézací soud přesto
uznal navrhovatele vinným i tímto skutkem, který kvalifikoval jako
pokračující trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 trestního
zákona, a to jako dílčí útok v souvislosti se skutkem označeným
v napadeném rozsudku pod bodem 1.). K této problematice uvedl
pouze to, že jelikož "šlo o pokračování, mohl soud uznat vinným
obžalovaného K. B. i pro útok pod bodem 2.) rozsudku, i když mu
ten obžaloba nekladla za vinu". Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí k této problematice neuvedl nic. V těchto souvislostech
je ovšem nutno konstatovat, že (jak také plyne z označeného
spisového materiálu) navrhovatel pro tento skutek (bod 2 rozsudku)
nebyl nejenom obžalován, ale nebyl ani obviněn. Pouze na čl. 5
tohoto spisového materiálu je vyšetřovatelem Policie ČR Městského
úřadu vyšetřování Plzeň pod sp. zn. MVPM-1839/10-99-Bž sděleno
obvinění pro označený skutek Z. B., když "je dostatečně odůvodněn
závěr, že skutku se dopustil Z. B. s dosud neustaveným
pachatelem". Toto obvinění však dále v trestním řízení ve vztahu
k uvedenému skutku nebylo rozšířeno, a to ani na žádnou další
osobu. Touto skutečností, která byla i součástí námitek
navrhovatele v řízení před obecnými soudy se však soudy nezabývaly
tak, aby přesvědčivě zdůvodnily svůj posléze zvolený postup, ze
kterého vzešla i napadená rozhodnutí. Sdělením obvinění je totiž
uskutečněna zásada řádného zákonného procesu vyjádřená v čl. 8
odst. 2 Listiny a také v §2 odst. 1 trestního řádu spočívající
v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Sdělením obvinění je také určen
předmět trestního řízení, neboť obžalobu je možno podat jen pro
skutek, pro nějž bylo sděleno obvinění (§176 odst. 2 tr.ř.)
a soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním
návrhu (§220 odst. 1 tr.ř.). Sdělení obvinění má také výrazný
vliv na výkon oprávnění obhájce (§165 tr.ř.). Nutno znovu
připomenout, že pro uvedený skutek nejen nebylo navrhovateli
sděleno obvinění, ale nebyla pro něj podána ani obžaloba. Při
úvahách o pokračujícím trestném činu je zapotřebí vždy vycházet ze
sdělení obvinění, pro ten který skutek, kdy mezníkem, který
zakládá úvahy o pokračujícím trestném činu je právě ono sdělení
obvinění pro skutek, ve kterém je in eventum spatřován pokračující
trestný čin. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že za dané
situace (bez sdělení obvinění a nepodání žaloby pro určitý skutek)
je dále vedeno, a to od přípravného řízení, dokazování o tomto
skutku, ať už výslechem samotného obviněného, svědků či
poškozených, důkazů listinných nebo i provedení rekognice. (tak
i rozh. Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 471/99, sp. zn. IV. ÚS
582/99). To i s výhradami k provedení těchto důkazů a jejich
hodnocením, jak již v této souvislosti shora uvedeno. Stejně tak
je potřebné zdůraznit i právo obviněného na obhajobu (§33
trestního řádu), kdy reálná a efektivní obhajoba může být jenom
taková, kterou lze uplatnit již od počátku trestního řízení, tedy
od sdělení obvinění a vztáhnout jí takto ke konkrétnímu skutku.
Sdělením obvinění a dalším postupem od této skutečnosti odvozeným
je realizována zásada řádného zákonného procesu vyjádřená čl. 8
odst. 2 Listiny spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán
jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví.
Procesní podmínky řízení před soudy vyjádřené příslušnou právní
úpravou založenou na ústavním základě jsou nepřekročitelnou
hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, a to
způsobem, který respektuje principy procesu spravedlivého.
S poukazem na uvedené proto Ústavní soud zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 10 T 33/01, ze dne 17. 5. 2001
i rozsudek Městského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 12/2000, ze dne
24. 1. 2001, protože již v rámci tohoto rozhodnutí bylo zasaženo
navrhovatelovo základní právo vpředu označené, když tento zásah
nebyl napraven soudem 00odvolacím. Při těchto úvahách měl Ústavní
soud na mysli i hledisko procesní ekonomie. Samozřejmě Ústavní
soud v této věci rozhodl v rozsahu v rozhodnutím vymezeném, a to
co jednotlivých trestných činů (skutků) pro které byl odsouzen
pouze navrhovatel K. B.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. února 2002