ECLI:CZ:US:2002:3.US.373.02
sp. zn. III. ÚS 373/02
Usnesení
III. ÚS 373/02
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. D., zastoupené JUDr. B. Z., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2002, sp. zn. 37 Co 426/99, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 10. března 1999, sp. zn. 11 C 96/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci pravomocná rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
25. března 2002 - 37 Co 426/99-94 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 10. března 1999 -11 C 96/98-50) a tvrdila, že oba jmenované obecné soudy "postupovaly nezákonně a nesprávně, svými postupy a rozhodnutími porušily její základní práva daná Listinou základních práv a svobod, odepřely jí ochranu jako vlastníkovi majetkového podílu a z něho plynoucích a souvisejících nároků a porušily tak čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod" a dále porušily také její ústavně zaručené "právo na spravedlivý proces, neboť neprovedly důkazy potřebné k tomu, aby správně zjistily podstatu věci a objektivní stav, z něhož by pak vyvodily právní závěry". V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s právními závěry obecných soudů stran svých nároků, které vyplývají ze smlouvy o správě majetkového podílu, a poukazovala i na to, že pokud tato smlouva neupravuje právní vztahy mezi smluvními stranami, řídí se práva a povinnosti stran občanským zákoníkem. Nadto stěžovatelka brojila i proti tomu, že ji obecné soudy zavázaly k úhradě nákladů řízení, neboť je přesvědčena, že jsou v jejím případě dány podmínky jejího osvobození od náhrady nákladů řízení, resp. nepřiznání náhrady nákladů řízení protistraně
(§150 o. s. ř.). Stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 10. března 1999
(11 C 96/98-50), ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. března 2002 (37 Co 426/99-94), byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení částky 130.183,10 Kč s přísl. a stěžovatelka byla zavázána zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 10.912,- Kč. Svůj nárok opírala stěžovatelka o smlouvu o správě majetkového podílu v transformaci Zemědělského družstva M. ze dne 30. 7. 1993, kterou byl žalovaný (A. M., a. s.) zavázán "každoročně vypořádat stěžovatelce 10 % hodnoty přenechaného majetkového podílu ve třech splátkách poč. r. 1994". Stěžovatelka dovozovala, že má nárok jednak na roční vypořádací podíl ve výši 10 %, jednak nárok na celý vypořádací podíl. Obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že žalovaný vypořádal stěžovatelce transformační majetkový podíl ve vyšší hodnotě, než jak byl povinen učinit podle smlouvy o správě majetkového podílu, a že jiný právní důvod plnění žalovaného stěžovatelce, než uvedené vypořádání transformačního majetkového podílu ze znění smlouvy, nevyplývá.
Za stavu věci, jak je shrnut, je zřejmé, že obecné soudy zaujaly právní názor, který má v provedeném dokazování oporu a svůj závěr zákonem postačujícím způsobem odůvodnily
(§157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze obecným soudům nic vytknout. Stěžovatelka sice tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že nebyly provedeny potřebné důkazy; podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, i obsahu samotné ústavní stížnosti, však sama žádné důkazní návrhy v odvolání ani v ústavní stížnosti nevznesla, z čehož plyne, že nemá a neměla výhrady k rozsahu provedeného dokazování před obecnými soudy.
Obdobně nedůvodná jsou i její obsáhlá tvrzení stran polemiky s právním posouzením věci obecnými soudy, neboť stěžovatelka přehlíží, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5,
Praha 1995), k čemuž dle povahy vývodů směřovala její ústavní stížnost.
Stejně tak nebylo shledáno opodstatněným její tvrzení, že žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení (§150 o. s. ř.), a to již proto, že užití tohoto postupu je možno jen v odůvodněných případech a je vázáno na moderační oprávnění obecných soudů výjimečně (za splnění zákonných podmínek) tento institut užít. Obecné soudy v dané věci rozhodly o nákladech řízení v souladu s platným procesním předpisem (§142 odst. 1 o. s. ř.), a proto k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky dojít nemohlo.
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná její neopodstatněnost je dána jednak povahou vývodů ústavní stížnosti, jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. srpna 2002