ECLI:CZ:US:2002:3.US.40.02
sp. zn. III. ÚS 40/02
Usnesení
III. ÚS 40/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J.K., a A. P., obou zastoupených JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 2001, sp. zn. 30 Ca 235/2001, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §11 odst. 4 zák. č. 229/1991, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), napadli stěžovatelé ve své restituční věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 2001 (30 Ca 235/2001-34), a aniž by tvrdili, že toto rozhodnutí obecného soudu, případně řízení jemu předcházející, trpí protiústavností, poté co shrnuli důvody, pro které byli v řízení neúspěšní, vyjádřili své přesvědčení "že praxe soudů, vycházející v otázce posouzení rozsahu přestavby způsobem, jakým je k ní přistupováno, je nesprávná a pokud se týká ustanovení §11 odst. 4 zákona
o půdě, tak odporuje Listině základních práv a svobod", dle níž má "každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu", příp. obsahově shodnému "ustanovení čl. I Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". Svoji ústavní stížnost uzavřeli stěžovatelé žádáním (petitem), dle něhož by Ústavní soud (protože "omezení restitučního procesu způsobem uvedeným v ustanovení
§11 odst. 4 zákona o půdě je nesprávné") měl rozsudek obecného soudu, jak vpředu je označen, zrušit, a to poté, co plénum Ústavního soudu zruší ustanovení §11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění".
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Podle ústavní stížností napadeného rozsudku potvrdil obecný soud správní rozhodnutí Okresního úřadu v Pardubicích ze dne 12. července 2001 (PÚ-1980/99), dle něhož stěžovatelé (a další na ústavní stížnosti nezúčastněné osoby) se nestali vlastníky stavebního objektu (sokolovny) postaveného na blíže označených a popsaných parcelách v kat. úz. Ch., zatímco stran ostatních parcel, vůči nimž stěžovatelé a další uplatnili své nároky na jejich vydání, správní rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost vrátil.
Pokud jde o potvrzující část rozsudku, z jeho odůvodnění se podává, že obecný soud vycházel ze skutečnosti podložené znaleckým dokazováním, že posuzovaná stavba
(stodola) - stručně shrnuto - byla zásadním způsobem přestavěna na sokolovnu na "samém konci své životnosti", a proto "nové stavební materiály na místech původních konstrukčních prvků je nutno hodnotit již jako nové prvky i z hlediska jejich kvalitativních vlastností, dávajících koneckonců zároveň i předpoklad pro jiný způsob užívání přestavovaného objektu". Vydání posuzovaného objektu za okolností zjištěných obecným soudem brání překážka daná ustanovením §11 odst. 4 zákona o půdě č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle něhož obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Rozhodnutí obecného soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu, je tak ve shodě se zákonem a není věcí Ústavního soudu, aby se zabýval otázkou, zda je či není "správné", případně aby sám ex officio zjišťoval, zda netrpí buď ono samo nebo řízení jemu předcházející protiústavní vadou, jíž se stěžovatelé ani nedovolávali, a tak vlastní činností nahrazoval stěžovatelům zákonnou povinnost tvrzení [§72 odst. 1 písm. a) zákona].
Pod takto vyloženými aspekty jeví se ústavní stížnost stěžovatelů jako zcela nedůvodná.
Vzhledem k neobvyklému petitu ústavní stížnosti Ústavní soud vážil, zda jím není míněn současně podaný návrh na zrušení zákona [jeho jednotlivého ustanovení - §64 odst. 1 písm. a) a násl. zákona] a dospěl k závěru, že takovému posouzení, bez ohledu na nedůvodnou ústavní stížnost, brání překážky formálního rázu.
Podání stěžovatelů je výslovně označeno jako ústavní stížnost a jako účastníci (vedlejší účastníci), jichž se ústavní stížnost dotýká, jsou uvedeni Krajský soud v Hradci Králové a Okresní pozemkový úřad v Pardubicích a plná moc právního zástupce je stěžovateli vymezena "podáním ústavní stížnosti a zastupováním v řízení o ní".
Odhlédnuto od toho, že v řízení o zrušení zákona (jednotlivého ustanovení) podle hlavy druhé oddílu prvého zákona jsou jiní účastníci řízení než je označili stěžovatelé a že tvrzení "nesprávnost" dotčeného zákona (jeho jednotlivého ustanovení) není samo o sobě již protiústavní, Ústavní soud zjišťoval, zda stěžovatelé - s odkazem na podanou ústavní
stížnost - nepodali příslušný návrh samostatným podáním (§74 zákona) a poté co tuto možnost rejstřík Ústavního soudu vyloučil (č. l. 6), dospěl k závěru, že nezdůvodněnou a víceméně jen letmou zmínku o "nesprávnosti omezení restitučního procesu" daného režimem dotčeného ustanovení zákona lze pokládat nanejvýš za podnět k úvaze ve smyslu §78 odst. 2 zákona, a protože Ústavní soud sám neshledal důvody pro přerušení řízení, dále se, též s ohledem na nedůvodnost ústavní stížnosti, touto otázkou nezabýval.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotným odůvodněním ústavní stížnosti a nedostatkem tvrzení, jež by mělo vést k ústavněprávnímu přezkumu jí napadeného rozhodnutí, jehož věcná správnost či legalita přezkum Ústavním soudem ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepodléhá (k tomu srov. např. nález ve věc
II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. února 2002