ECLI:CZ:US:2002:3.US.406.02
sp. zn. III. ÚS 406/02
Usnesení
III. ÚS 406/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H., s. r. o., V. H., a F. H., všech zastoupených JUDr. F.K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 2002, sp. zn. 25 Co 104/2002, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2001, sp. zn. 10 C 119/99, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 10 C 119/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. března 2002 (25 Co 104/2002-72) a spolu s ním též jemu předcházející usnesení soudu I. stupně (Okresního soudu v Hradci Králové ze dne
7. září 2001 - 10 C 119/99-59, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2001 -
10 C 119/99-65) a tvrdili, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručené právo na "spravedlivou soudní ochranu" (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a také jejich obdobné právo plynoucí z čl. 11 téhož ústavního předpisu. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy zavázaly stěžovatele k úhradě nákladů řízení (odvolací soud měnícím výrokem upravil jen podmínky jejich úhrady), ačkoli pro takový výrok nebyly dány zákonem stanovené podmínky (žaloba vedlejších účastníků, v řízení před obecnými soudy žalobců, nebyla po právu, a k vyklizení nemovitostí, jakkoli k němu došlo po podání žaloby, vedly stěžovatele jiné důvody). Aniž by stěžovatelé svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže zdůvodnili, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelé svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložili, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelé usilují
o přezkum věcné správnosti či legality jimi napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlížejí ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž pouhý přezkum se z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení pak postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatelů byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se jevilo účelné vyzývati stěžovatele k odstranění vad ve vykázaných plných mocích jejich zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. července 2002