ECLI:CZ:US:2002:3.US.433.02
sp. zn. III. ÚS 433/02
Usnesení
III. ÚS 433/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 22 Co 65/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své rozvodové věci, vedené před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou (7 C 64/2001), kasační usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2002 (22 Co 65/2002-32) a tvrdil, že posléze zmíněný obecný soud, jako soud odvolací, svým rozhodnutím porušil "ústavní principy České republiky jako právního státu a také stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu" (čl. 36 Listiny základních práv a svobod)"; aniž by ústavněprávní aspekty svých tvrzení blíže zdůvodnil, po obsáhlých vývodech v poloze obecného práva stěžovatel posléze navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu jsou označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů odvolacího soudu, vyložených v odůvodnění jeho rozhodnutí, se podává, že odvolací soud z podnětu odvolání odpůrkyně zrušil rozsudek soudu I. stupně, jímž manželství účastníků bylo v režimu §24a) zákona o rodině rozvedeno proto, že v řízení nebyly předloženy zákonem vyžadované smlouvy o vypořádání vzájemných vztahů, jimiž zákon tzv. konsensuální rozvod podmiňuje; stěžovatel totiž obsahově obdobné smlouvy obecnému soudu I. stupně předložil, ty se však podle zjištění obecných soudů vztahovaly k jinému rozvodovému řízení (mezi týmiž manžely - 7 C 32/2001), které v důsledku zpětvzetí návrhu bylo pravomocně zastaveno (stěžovatel byl tehdy v procesním postavení odpůrce); rozhodovací důvody jsou odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí vyloženy natolik zřetelně a úplně (§157 odst. 2 o. s. ř.), že jim z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
Odhlédnuto od toho, že ústavní stížností napadá rozhodnutí, jímž věc pravomocně neskončila [§72 odst. 1 písm. a) zákona], stěžovatel přehlíží, že v jejím odůvodnění - jakkoli se stroze odvolává jen na články Listiny základních práv a svobod, povaha a odůvodnění jeho tvrzení míří nikoli proti protiústavnosti, ale vůči legalitě jím napadeného rozhodnutí a zejména, že takový druh přezkumu se ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho přezkumu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože tato konstantní judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve a opakovaně vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. července 2002