ECLI:CZ:US:2002:3.US.445.01
sp. zn. III. ÚS 445/01
Usnesení
III. ÚS 445/01
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci stěžovatele Města F., zastoupeného JUDr. L.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2001, sp. zn. 15 Co 255/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2001, sp. zn. 15 Co 255/2000, případně i rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. listopadu 1999, sp. zn. 11 C 168/94, které bylo předmětem odvolacího řízení. Poukázal na nároky uplatněné žalobkyní, na okolnosti, za nichž, podle jejího názoru, měly vzniknout, a na to, že odvolací soud potvrdil výrok soudu I. stupně o uložení povinnosti zaplatit žalobkyni 79.234,40 Kč, změnil pak výrok ohledně částky 21.000 Kč, když žalobu o tuto zamítl. Dále vyslovil nespokojenost s hodnocením jeho námitky promlčení žalobou uplatněných nároků, s hodnocením důkazů, jednání žalobkyně, její způsobilosti být účastníkem řízení, jakož i s aplikací příslušných ustanovení občanského zákona a jeho novel.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů. Tato počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. l písm. a), odst. 2, §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 255/2000-247 bylo zjištěno, že jmenovaný soud dne 26. března 2001 rozhodl o odvolání obou účastníků řízení, přičemž k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu ohledně částky 21.000,-Kč, a pokud jde o rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni 79.234,40Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, tento výrok potvrdil. Na základě odvolání žalobkyně, po přezkoumání ostatních odvoláním napadených částí rozhodnutí soudu I. stupně, byl potvrzen výrok zamítající žalobu o 181.470,-Kč a výrok ohledně 31.156 35Kč byl v částce 26.912,70Kč zrušen, věc v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení a ohledně částky 4.243,65Kč pak zrušen a řízení zastaveno. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 25 Cdo 1737/2001-274, dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu bylo dne 24. července 2002 odmítnuto pro jeho nepřípustnost.
S ohledem na výše uvedené a na obsah stížnosti směřující proti celému rozsudku odvolacího soudu nutno konstatovat, že návrh napadající jeho výrok, kterým byla věc zrušena a vrácena soudu k dalšímu řízení, je návrhem nepřípustným. Proti novému rozhodnutí soudu I. stupně, s nímž by stěžovatel nesouhlasil, má možnost podat odvolání, tj. opravný prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost napadající výroky, kterými byla žaloba vůči stěžovateli zamítnuta, a výrok o zastavení řízení vedeném proti němu, je ústavní stížností zjevně neopodstatněnou, poněvadž v zamítnutí žaloby vůči stěžovateli či v zastavení řízení proti němu nelze spatřovat zásah do jeho práv, kterých se dovolává [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým byl stěžovatel zavázán k zaplacení částky 79.234,40 Kč žalobkyni, i tato byla shledána zjevně neopodstatněnou a návrh proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a k odvolání stěžovatele tedy i rozhodnutí, kterým byl zavázán k náhradě škody, vzniklé žalobkyni porušením jeho povinností, dokazování doplnil a v přiléhavém a vyčerpávajícím odůvodnění svého rozhodnutí se s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání vypořádal. Na toto odůvodnění jakož i na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně proto lze v dalším odkázat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2002