ECLI:CZ:US:2002:3.US.45.02
sp. zn. III. ÚS 45/02
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu, o ústavní stížnosti navrhovatele J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2001, čj. 18 Co 364/01-119, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 3. 2001, čj. 4 C 202/98-107, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11.
2001, čj. 18 Co 364/01-119, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 23. 1. 2002 ústavní stížnost, která
byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Předmětná stížnost
směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
13. 11. 2001, čj. 18 Co 364/01-119. Tímto rozsudkem byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 3.
2001, čj. 4 C 202/98-107, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o výkonu
rozhodnutí přikázáním pohledávky Okresního úřadu v Rychnově nad
Kněžnou, živnostenského referátu (dále jen "Okresní živnostenský
úřad"), ze dne 3. 9. 1998. Navrhovatel tvrdil, že napadeným
rozsudkem byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou, sp.zn. 4 C 202/98 a z něj zjistil, že dne 9.12.1998 podal
navrhovatel žalobu proti Okresnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou,
v níž namítal, že dne 20. 11. 1998 byl proveden výkon rozhodnutí
přikázáním pohledávky z jeho účtu ve výši 3.000,- Kč ve prospěch
žalovaného. Výkon se týkal rozhodnutí Okresního živnostenského
úřadu, čj. 669/97, ze dne 2. 1. 1998, o uložení pokuty ve výši
3.000,- Kč. Navrhovatel tvrdil, že mu nikdy nebylo doručeno
zmíněné rozhodnutí o uložení pokuty, jehož výkon byl takto:
proveden, rozhodnutí tedy nemohlo nabýt právní moci a tudíž být
vykonatelné. Navrhovatel požadoval navrácení předmětné částky,
spolu s úrokem z prodlení, z titulu bezdůvodného bohacení. Okresní
soud v Rychnově nad Kněžnou dne 29. 4. 1999 rozsudkem, čj. 4
C 202/98-33, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit
navrhovateli předmětnou částku s 18% úrokem. Krajský soud v Hradci
Králové, na základě odvolání žalovaného dne 27. 4. 2000 usnesením,
čj. 26 Co 371/99-61, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Zároveň zavázal soud I. stupně
k posouzení věci z hlediska náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem, zda příslušný správní orgán postupoval ve
správním řízení podle platných předpisů. Okresní soud v Rychnově
nad Kněžnou následně dne 23. 3. 2001 rozsudkem,
čj. 4 C 202/98 107, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že
věc je třeba posoudit z hlediska zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Podle okresního soudu nedošlo v souzené věci ze strany Okresního
živnostenského úřadu, k nesprávnému úřednímu postupu. V řízení
bylo prokázáno, že předmětné rozhodnutí o uložení pokuty, čj.
669/97, bylo doručeno v místě, které žalobce uvedl jako místo pro
doručování písemností, zaměstnanci žalobce A. N., který byl
pověřen přebíráním pošty týkající se podnikání stěžovatele.
Rozhodnutí tedy bylo řádně doručeno a nabylo právní moci.
K odvolání navrhovatele, v němž opět namítal, že mu nebylo
rozhodnutí o uložení pokuty doručeno, Krajský soud v Hradci
Králové dne 13. 11. 2001 rozsudkem, čj. 18 Co 364/01-119, rozsudek
soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně
správně zjistil skutkový stav, který je mezi účastníky řízení
nesporný. Okresní živnostenský úřad doručil rozhodnutí o uložení
pokuty na adresu "J. M. - F., Panská 25, Rychnov nad Kněžnou",
tedy na adresu vyplývající z obchodního jména a místa podnikání
uvedených v navrhovatelově živnostenském listu. Takto označené
zásilky přebíral zaměstnanec A. N. Jádrem sporu je právní otázka,
zda doručení tak, jak bylo provedeno, bylo doručením platným a zda
Okresní živnostenský úřad nepochybil, když na rozhodnutí o uložení
pokuty vyznačil doložku právní moci a následně uloženou pokutu
exekučně vymohl. Podle názoru odvolacího soudu je třeba postupovat
při doručování správních rozhodnutí do vlastních rukou podle
zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, přičemž ve smyslu §25 cit.
zákona je třeba za "organizaci" považovat i podnikatele - fyzickou
osobu podnikající podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání. Má-li tato fyzická osoba zaměstnance, kterého pověří
přebíráním poštovních zásilek, adresovaných podnikateli, pak
doručení tomuto zaměstnanci je třeba považovat za doručení
podnikateli. Jestliže tedy rozhodnutí o uložení pokuty převzal
žalobcův zaměstnanec, který takto označené zásilky na žalobcův
pokyn běžně přebíral (s účinky doručení pro žalobce), pak je třeba
podle krajského soudu dospět k závěru, že i rozhodnutí o uložení
pokuty bylo ve smyslu ust. §25 správního řádu doručeno žalobci.
Jestliže za této situace opatřil Okresní živnostenský úřad
rozhodnutí o uložení pokuty doložkou právní moci, nesprávného
úředního postupu se nedopustil a následně provedená exekuce byla
po právu.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl
navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že napadeným
rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
Namítal, že krajský soud při svém rozhodování nevzal v úvahu, že
rozsudek soudu I. stupně byl nepřezkoumatelný, když v rozporu
s ust. §157 odst. 2 občanského soudního řádu neobsahoval údaj
o tom, jak tento soud věc posoudil po právní stránce v rozhodující
otázce, tj. v otázce doručení rozhodnutí o uložení pokuty. Dále
namítal, že daná věc měla být posouzena podle zákona č. 58/1969
Sb. a nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb., který nabyl účinnosti
až dne 15. 5. 1998., tedy po dni, kdy byla navrhovateli uložena
Okresním živnostenským úřadem pokuta. Podle §24 správního řádu
mělo být rozhodnutí o uložení pokuty navrhovateli, jakožto fyzické
osobě, doručeno do vlastních rukou a ust. §25 cit. zákona na
tento případ nelze aplikovat.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve
vyjádření ze dne 27. 2. 2002, uvedl, že podle jeho názoru právo
navrhovatele na spravedlivý proces nebylo v řízení před tímto
soudem porušeno, neboť řízení před oběma soudy probíhalo v souladu
s právním předpisem, který toto řízení upravuje.
Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem
účastníků od ústního jednání upustit,nelze-li od něho očekávat
další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podáním ze
dne 28. 5. 2002, jeho právní zástupce podáním ze dne 29. 5. 2002
a účastník řízení podáním ze dne 27. 5. 2002, vyjádřili svůj
souhlas s upuštěním od ústního jednání a vzhledem k tomu, že
Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další
objasnění věci, bylo od ústního jednání v daném případě upuštěno.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl.1
Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na
řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1
Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je
i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského
soudního řádu), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst.
2 občanského soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně
jedné a právními závěry na straně druhé. Ze spisového materiálu
vyplývá, že obecné soudy se správně při svém rozhodování především
soustředily na otázku, zda rozhodnutí o uložení pokuty bylo
navrhovateli řádně doručeno. Postupovaly přitom podle správního
řádu, který doručování upravuje v ust. §24 až 26. Z uvedených
ustanovení vyplývá, že správní orgány doručují důležité písemnosti
(ty, které mají v řízení zásadní význam nebo by mohly zasáhnout
práva účastníků), zejména rozhodnutí, do vlastních rukou. Činí tak
prostřednictvím držitele poštovní licence na adresu fyzické osoby
nebo na adresu sídla právnické osoby nebo orgánu. Písemnost je
doručena fyzickým osobám osobním převzetím, a to od doručovatele,
nebo osobním převzetím adresátem u správního orgánu, tzv. krátkou
cestou. Je-li písemnost doručována poštou, je nezbytné, aby na
dokladu o doručení (doručence s modrým pruhem) byl vedle data
převzetí uveden i podpis účastníka. Písemnost určenou do vlastních
rukou je pošta povinna vydat jen adresátu písemnosti; převezme-li
písemnost jakákoliv jiná osoba, jde o doručení neúčinné (viz
Vopálka/Šimůnková/Šolín: Správní řád, komentář, vydání první,
C.H.Beck, Praha 1999, str. 72). Pošta při doručování postupuje
podle právních předpisů o doručování zásilek, což v době
doručování byla vyhláška č. 78/1989 Sb., poštovní řád (který byl
zrušen zákonem č. 29/2000 Sb.). Soudy se tedy měly také zabývat
podmínkami pro doručování stanovenými tehdy platným poštovním
řádem, tedy tím, zda podle tehdy platných předpisů pošta zásilku
řádně doručila. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že se tak
nestalo. Je nesporné, že rozhodnutí o uložení pokuty převzal
zaměstnanec navrhovatele a převzetí stvrdil na doručence svým
podpisem. Úvahy soudu o tom, že ve smyslu §25 cit. zákona je pro
účely doručování podle správního řádu třeba za "organizaci"
považovat i podnikatele - fyzickou osobu podnikající podle zákona
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, však nemají oporu
v zákoně. Pošta měla doručovat předmětnou zásilku jako zásilku
adresovanou a určenou do vlastních rukou fyzické osobě. V úvahu je
v této souvislosti třeba vzít ust. §39 odst. 10 tehdy platného
poštovního řádu, podle kterého nelze náhradnímu příjemci doručit
zásilku určenou do vlastních rukou a zásilku s doručenkou. Protože
se v souzeném případě jednalo o takovouto zásilku (zásilka s tzv.
"modrým pruhem"), je třeba mít za to, že převzal-li zásilku někdo
jiný, než navrhovatel osobně, nebyla mu taková zásilka doručena.
Doručování prostřednictvím držitele poštovní licence nezbavuje
stát (jeho organizační složky) či orgány veřejné správy
odpovědnosti za dodržení příslušných ustanovení správního řádu
o doručování. Doručí-li držitel poštovní licence zásilku
s porušením příslušných ustanovení zákona, následky takového
porušení nemohou být přičítány k tíži adresátu zásilky. Ústavní
soud jen na okraj poznamenává, že i kdyby byla zásilka doručována
navrhovateli jako "organizaci" ve smyslu ust. §25 správního řádu,
podle §39 tehdy platného poštovního řádu zásilky za organizaci
přijímá vedoucí nebo pracovník podatelny nebo pověřený pracovník
podle jeho §40 nebo jiná osoba zmocněná podle téhož zákonného
ustanovení. Podle §40 odst. 2 poštovního řádu může pošta vydat
zásilku určenou organizaci jen tomu, kdo byl písemně zmocněn
k přijímání zásilek. Muselo se tak stát na tiskopisu pošty, která
přitom ověřovala totožnost a podpis pověřujícího. Ani tyto
podmínky nebyly splněny. Navrhovatelův zaměstnanec A. N. nebyl
vedoucím zaměstnancem ani pracovníkem podatelny (která
u navrhovatele navíc vůbec nepůsobila), zásilky přebíral bez
příslušného písemného pověření, pravděpodobně na základě ústního
pověření a tudíž s porušením tehdy platných předpisů.
Jestliže se obecné soudy nezabývaly výše uvedenými okolnostmi
doručování rozhodnutí o uložení pokuty, postupovaly v rozporu se
zákonem a tudíž svým postupem v konečné fázi zasáhly do práva
navrhovatele na spravedlivý proces, daného mu ust. čl. 36 odst.
1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Ústavnímu soudu proto nezbylo než
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11.
2001, čj. 18 Co 364/01-119, podle §82 odst. 2 písmeno a) zákona
č. 182/1993 Sb., zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soud se nelze odvolat.
V Brně dne 13. června 2002