ECLI:CZ:US:2002:3.US.456.02
sp. zn. III. ÚS 456/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. B. A., zastoupený JUDr. V. C., advokátem, směřujícím proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2001, čj. 6 A 512/2001-14, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2002, domáhal zrušení rozsudku Vrchního osudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, čj. 6 A 512/2001-14. Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení ze dne 1. 3. 2001, čj. OSZ-106498-41/VD-Ku-2001, kterým byla navrhovateli přiznána jednorázová peněžitá částka ve výši 60.000,- Kč podle ust. §4 odst. 3 zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, s odůvodněním, že navrhovatel byl příslušníkem čs. armády v zahraničí od 20. 6. 1944 do 5. 5. 1945, tj. po dobu kratší než jeden rok, avšak delší než 3 měsíce. Podle navrhovatele byla tímto rozsudkem porušena zásada rovnosti daná Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, čj. OSZ-106498-41/VD-Ku-2001, jakož i vyjádření Ministerstva vnitra a Vrchního soudu v Praze k posuzované věci. Ze spisu Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení zjistil, že dne 10. 5. 2000 požádal navrhovatel Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 39/2000 Sb. Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2001, čj. OSZ-106498-41/VD-Ku-2001, byla navrhovateli přiznána jednorázová částka ve výši 60.000,- Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že pro účely zákona č. 39/2000 Sb. byla navrhovateli na základě osvědčení vydaného podle §8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního odboje za osvobození, zhodnocena doba od 20. 6. 1944 do 5. 5. 1945, kdy byl příslušníkem čs. armády v zahraničí. Podle potvrzení Ministerstva obrany ČR ze dne 17. 1. 2001, čj. 4287/2000, navrhovatel nesplnil podmínky stanovené zákonem č. 255/1946 Sb. pro vydání osvědčení, že byl osobou, která konala vojenskou službu ve spojenecké armádě od 20. 4. 1944 do 19. 6. 1944 (neprokázal že do armády vstoupil dobrovolně a zúčastnil se bojů v polním útvaru). Podle potvrzení Ministerstva obrany Ukrajiny čj. 357, ze dne 6.6.2000 byl sice dne 20. 4. 1944 povolán kotovskou městskou vojenskou správou k výkonu základní vojenské služby, jako občan SSSR, nebylo však prokázáno, kdy vojenskou službu skutečně nastoupil a zda se účastnil bojů v polním útvaru.
Uvedené rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním, ve kterém namítal, že orgán sociálního zabezpečení posoudil hmotněprávní podmínky nároku jen formálně. V době války znamenalo datum povolání do armády den nástupu a po krátkém výcviku byli odvedenci nasazeni přímo do války. Navrhovatel se hlásil dobrovolně do čs. zahraniční armády, avšak nebylo mu vyhověno. Podle navrhovatele orgán sociálního zabezpečení vykládá podmínky pro přiznání peněžní částky rozdílně u jednotlivých žadatelů, když naprosto stejné žádosti jiných byly vyřízeny kladně.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2002, čj. 6 A 512/2001-14, rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v souzené věci jde o posouzení, zda lze přihlédnout i k vojenské službě navrhovatele ve spojenecké armádě v době od 20. 4. 1944 do 19. 6. 1944. Navrhovatelem předložené osvědčení však nepotvrzuje dobu služby ve spojenecké armádě ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb. a potvrzení vydané Ministerstvem obrany Ukrajiny dne 6.6.2000 není takovým dokladem, který osvědčení nahrazuje. Z tohoto potvrzení totiž vyplývá, že navrhovatel byl dne 20. 4. 1944 povolán k výkonu vojenské základní služby, takže chybí podmínka dobrovolného vstupu do spojenecké armády a z potvrzení rovněž nelze dovodit, že se navrhovatel účastnil bojů v polním útvaru.
Navrhovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze včas ústavní stížností, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, v níž namítal nesprávné posouzení při hodnocení doby vojenské služby v inkriminované době. Dále namítal, že jiným bývalým příslušníkům spojeneckých armád byly odpovídající částky na základě stejných dokladů vypláceny. Napadeným rozsudkem mělo dojít k diskriminaci navrhovatele a porušení zásady rovnosti občanů (zřejmě před zákonem).
Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedlo, že navrhovatel neprokázal, že by dne 20. 4. 1944 skutečně vojenskou službu nastoupil, ani to, že by se účastnil bojů v polním útvaru. Nesplnil tedy podmínky stanovené §4 odst. 1 zákona č. 39/2000 Sb.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud navrhovatel argumentuje jiným rozsudkem téhož soudu v obdobné věci, v tomto rozsudku se řešily jiné právní otázky.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel, bez jakékoliv ústavněprávní argumentace, ze skutečnosti, že v některých jiných případech soudy údajně rozhodly jiným způsobem, než v jeho případě, dovozuje, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení zásady rovnosti, zakotvené v Listině. Argumentuje v této souvislosti rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp.zn. 7 A 503/2001 a dalšími, blíže nespecifikovanými rozhodnutími České správy sociálního zabezpečení. Ústavní soud však v postupu Vrchního soudu porušení základních práv navrhovatele neshledal. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil na soud aby ten přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu státní správy (čl. 36 odst. 2 Listiny), soud se věcí v řízení zabýval, vydal rozhodnutí, které, podle přesvědčení Ústavního osudu přesvědčivě, odůvodnil. Skutečnost, že navrhovatel neunesl v řízení před správním orgánem důkazní břemeno, nemůže být důvodem porušení jeho základních práv. Ostatně navrhovatel v tomto směru ani žádné další důkazy soudu nenabídl. Pokud jde o námitku, že v jiných řízeních (blíže nespecifikovaných) bylo podobným návrhům vyhověno, takové obecní tvrzení nemůže být použito v řízení před Ústavním soudem jako důkaz. Není věcí Ústavního soudu, aby vyhledával různá rozhodnutí v podobných věcech a srovnával jejich výroky. Pokud jde o namítanou věc vedenou u Vrchního soudu v Praze pod sp.zn. 7 A 503/2001, Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud tu řešil otázku, zda lze poskytnout jednorázovou peněžní částku v případě, kdy navrhovatel v době konání vojenské služby ve spojenecké armádě neměl československé státní občanství.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002, čj. 6 A 512/2001-14, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu