ECLI:CZ:US:2002:3.US.479.02
sp. zn. III. ÚS 479/02
Usnesení
III. ÚS 479/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, ve věci navrhovatele H., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2002, č. j. 18 Co 68/2002-60, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku s tím, že podle jeho přesvědčení rozhodnutími soudů, jimiž nebylo vyhověno žalobě na vydání bezdůvodného obohacení žalovanými, došlo k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že soud II. stupně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách, i když jeho právní názor neakceptoval, v odůvodnění svého rozhodnutí se pak s odlišnou kvalifikací nevypořádal a tuto jasně nespecifikoval. Navrhovatel poukázal na to, že žalovaní užívali nebytové prostory, uzavřená smlouva o pronájmu souboru místností nebyla platná, soudy však rozhodly v rozporu se skutkovým zjištěním.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 7 C 924/2001 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. dubna 2002, č. j. 18 Co 68/2002-60, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a na základě provedených důkazů o obsahu nájemní smlouvy ze dne 4. října 1995, obsahu projevů vůle účastníků při jejím uzavření, jakož i o způsobu užívání pronajatých prostor žalovanými, důvodně rozhodl dle §219 obč. soudního řádu, když shledal zamítavý výrok opodstatněným a nezjistil existenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Tento svůj právní názor v písemném vyhotovení rozhodnutí odůvodnil a s ohledem na znění §451 obč. zák. a §132 obč. soudního řádu lze na ně odkázat. Je třeba konstatovat, že z obsahu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně nelze dovodit, že k zamítnutí
žaloby na vydání vyčísleného bezdůvodného obohacení došlo pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zákona. Na uvedené ustanovení soud poukázal v souvislosti s hodnocením obsahu nájemní smlouvy žalobcem a na základě toho jím tvrzeného a uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2002