ECLI:CZ:US:2002:3.US.503.01
sp. zn. III. ÚS 503/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J.L., zastoupeného JUDr. J.B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 25 Co 750/2000-84, ze dne 30. 5. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, č.j. 14 C 188/98-67, ze dne 31. 5. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal osobně dne 16. 8. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 25 Co 750/2000-84, ze dne 30. 5. 2001, kterým byl ve výroku proti stěžovateli potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, č.j. 14 C 188/98-67, ze dne 31. 5. 2000. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že žalobci jsou ideálními spoluvlastníky ve výroku označených nemovitostí. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 14 C 188/98, vedený u Okresního soudu v Hradci Králové. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli jako druhému žalovanému byla u označeného soudu podána žaloba na určení, že žalobci jsou ideálními spoluvlastníky označených nemovitostí. Dále Ústavní soud zjistil, že žalobci uvedenou žalobu podali původně i proti prvnímu žalovanému P.K., s nímž uzavřeli dne 23. 12. 1997 kupní smlouvu, kterou nemovitosti převedli na prvního žalovaného a ten následně tyto nemovitosti prodal stěžovateli. Žalobci dopisem ze dne 26. 6. 1998 odstoupili od kupní smlouvy. Žalobci tvrdili, že předmětná kupní smlouva byla neplatná a v rozporu s dobrými mravy, protože jejich vůle nesměřovala k prodeji nemovitosti, ale tato smlouva měla představovat "ručící prvek" pro smlouvu o půjčce, kterou uzavřela žalobkyně. Půjčka byla sjednána na částku 100.000,- Kč a zbývající část kupní ceny činil úrok z prodlení, nemovitosti byly znalcem oceněny na 5 až 5,5 mil. Kč. První žalovaný a stěžovatel naopak žádali zamítnutí žaloby a namítali, že první žalovaný uzavřel kupní smlouvu z jediného důvodu, a to získat rodinný dům. Podle jejich názoru projev vůle žalobců směřoval k uzavření kupní smlouvy, přičemž kupní cena byla sjednána na 228.000,- Kč a k částce je třeba přičíst dluh žalobců (úvěr u I) ve výši 660.000,-Kč. Stěžovatel pak tvrdil, že nemovitosti koupil v dobré víře a není důvodu pochybovat o jeho vlastnictví. Soud I. stupně dále ve věci zjistil, že v kupní smlouvě (ze dne 23. 12. 1997) byla dohodnuta kupní cena 228.000,- Kč a že na nemovitosti vázne zástavní právo ve prospěch IPB ve výši 660.000,- Kč. Ve smlouvě byla sjednána možnost odstoupení od smlouvy nejpozději ke dni 31. 1. 1998 s tím, že vrátí-li žalobci (strana prodávající) k tomuto dni částku 228.000,- Kč straně kupující (prvnímu žalovanému), zaniknou veškeré nároky na nemovitosti ze strany kupující. Dále bylo zjištěno z kupní smlouvy ze dne 28. 4. 1998, že první žalovaný prodal předmětné nemovitosti stěžovateli za sjednanou kupní cenu 400.000,- Kč. Z výslechu žalobkyně, uvedeného ve spise, bylo zjištěno, že se ocitla ve finanční tísni a v tisku objevila inzerát, jehož prostřednictvím získala kontakt na prvního žalovaného. Ten půjčil žalobkyni částku 150.000,- Kč v dubnu 1997, půjčka měla být vrácena do 31. 12. 1997 a měla být vrácena částka 228.000,- Kč. Podmínkou prvního žalovaného bylo to, že nebude sepsána smlouva o půjčce, ale kupní smlouva na nemovitosti. Žalobkyni se nepodařilo v termínu půjčku vrátit a první žalovaný souhlasil s prodloužením splatnosti dluhu o jeden měsíc a v té souvislosti byla sepsána předmětná kupní smlouva ze dne 23. 12. 1997. Žalobkyni se nepodařilo dluh vrátit, a proto došlo ke vkladu do katastru nemovitostí. Kupní cena 228.000,- Kč nebyla nikdy vyplacena, žalobkyně obdržela pouze částku 150.000,- Kč. Z výslechu druhého žalobce (rozvedený manžel) bylo zjištěno, že smlouvu podepsal jako smlouvu o půjčce peněz podle vysvětlení první žalobkyně. Žalobce nikdy nejednal o prodeji nemovitosti, žádného jednání se neúčastnil, neobdržel žádnou kupní cenu a také dále splácí úvěr, který je předmětnou nemovitostí zajištěn. Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na určovací žalobě je dán naléhavý právní zájem. Dále konstatoval, že jako předběžnou otázku posuzoval platnost kupní smlouvy ze dne 23. 12. 1997, na základě níž byl proveden vklad na prvního žalovaného. Soud posoudil tuto smlouvu jako absolutně neplatnou pro vady, konstatoval, že právní úkon nebyl vážný ve smyslu vůle směřující k prodeji. Výpověďmi žalobců bylo prokázáno, že se jednalo o ústně uzavřenou smlouvu o půjčce peněz a tomuto závěru nasvědčuje i uvedená "kupní cena", která je mnohonásobně nižší než cena obvyklá, stanovená v ocenění z počátku roku 1998, tedy v době, kdy žalobkyně s prvním žalovaným jednala. Soud I. stupně konstatoval, že obsah smlouvy se tak vymyká normám běžných slušných lidských vztahů, dále nebyl předložen věrohodný doklad o tom, že částka byla skutečně vyplacena. Z těchto důvodů posoudil smlouvu jako neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy. Na základě uvedených závěrů pak Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem, č.j. 14 C 188/98-67, ze dne 31. 5. 2000, určil, že žalobci jsou ideálními podílovými spoluvlastníky (v určených podílech) označených nemovitostí.
K odvolání žalovaných jednal ve věci Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací. Odvolací soud především konstatoval ve shodě se soudem I. stupně, že na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dále ve vztahu k prvnímu žalovanému uzavřel, že v době podání žaloby již nebyl zapsán jako vlastník sporných nemovitostí, a proto na určení ve vztahu k němu nemají žalobci naléhavý právní zájem. Odvolací soud proto rozsudkem, č.j. 25 Co 750/2000-84, ze dne 30. 5. 2001, ve vztahu k prvnímu žalovanému změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu zamítl. Ve vztahu k druhému žalovanému (stěžovatel) stejným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně. K věci odvolací soud uvedl, že je obecně známou skutečností, že rodinný dům s garáží a pozemky v centrální oblasti v H., nedosahují ceny 228.000,- Kč, ale ceny mnohonásobně vyšší, čemuž nasvědčuje i znalecký posudek ze dne 28. 1. 1998, kterým byla určena odhadní cena nemovitostí, zjišťovaná pro účely zřízení zástavního práva a poskytnutí úvěru bankou ve výši 5.500.000,- Kč. Vzhledem k tomu, nebylo třeba provádět další důkazy o ceně sporných nemovitostí. Ze sjednané kupní ceny a z ujednání v kupní smlouvě mezi žalobci a prvním žalovaným o tom, že po vrácení částky 228.000,- Kč kupujícímu zanikají nároky na nemovitosti, prokazují, že účelem kupní smlouvy mezi žalobci a prvním žalovaným nebyla koupě nemovitostí prvním žalovaným, ale sjednání tzv. propadné zástavy. Smlouva, jejímž skutečným úmyslem je sjednání tzv. propadné zástavy - uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví, je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon a je tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle §39 občanského zákoníku. Předmětná kupní smlouva nemohla být posouzena ani jako tzv. zajišťovací převod práva. O takový převod jde totiž jen tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (např. vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva, např. v osobě vlastníka, bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. V dané věci se o zajišťovací převod práva rovněž nejednalo.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podal stěžovatel ústavní stížnost. Podle jeho názoru napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 11, čl. 36 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Porušení uvedených ustanovení spatřoval stěžovatel v tom, že soudy opírají svá rozhodnutí výlučně o posouzení kupní smlouvy ze dne 23. 12. 1997, uzavřené mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem jako prodávajícími a třetím vedlejším účastníkem jako kupujícím. Soudy se vůbec nezabývaly vztahem mezi stěžovatelem a třetím vedlejším účastníkem, který byl nezávislý a byl založen na kupní smlouvě uzavřené dne 28. 4. 1998 a nechránily tak dobrou víru stěžovatele, který v době uzavírání kupní smlouvy konal v dobré víře v zápis do veřejné listiny - katastru nemovitostí, prokazujícím, že vlastníkem sporných nemovitostí je třetí vedlejší účastník. Rozhodnutí soudů postrádají jakoukoliv zmínku a zdůvodnění, které by se zabývalo materiálním a procesním postavením stěžovatele jako druhého žalovaného, zejména jeho obranou, že nabyl předmětné nemovitosti bona fidae. Povinnost řádného zdůvodnění jako nutná náležitost spravedlivého procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představuje součást práva na řádný proces jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR). Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové, který se ve stručném písemném podání plně odvolal na odůvodnění obsažené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, vyvozených ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud, jak sám stěžovatel poukázal, v této věci již mnohokrát judikoval tak, že hodnocení důkazů a vyvozování závěrů, ze zjištěného skutkového stavu je věcí rozhodovací činnosti obecných soudů, které zde vystupují samostatně v hranicích daných obecnou právní úpravou, zejména pak ustanovením §132 občanského soudního řádu. Ústavní soud pak nemá možnost do tohoto procesu zasáhnout, pokud obecné soudy respektují stanovená pravidla. Jediným důvodem zásahu do procesu hodnocení důkazů a vyvozování právních závěrů by byla skutečnost, že je v napadeném rozhodnutí extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými právními závěry. V předmětné věci se však o takovou situaci nejednalo. Obecné soudy pro rozhodování o podaném návrhu - určovací žalobě na určení vlastnického práva, postupovaly v souladu s právní úpravou, když zjišťovaly, zda právní úkon, na jehož základě mělo dojít k převodu vlastnického práva, je právním úkonem platným či neplatným. Obecné soudy se nemohly zabývat vztahem mezi oběma žalovanými, protože tato otázka nebyla předmětem sporu a je na stěžovateli, aby v rámci řízení před obecnými soudy uplatnil vůči třetímu vedlejšímu účastníkovi svůj nárok na vrácení poskytnuté platby za nemovitosti, které na něho tento vedlejší účastník nemohl převést (nemohl převést více práv než sám měl). Ústavní soud v dané věci dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Vlastnické právo stěžovatele napadenými rozhodnutími nemohlo být dotčeno právě proto, že třetí vedlejší účastník na stěžovatele vlastnické právo jako nevlastník převést nemohl. Ústavní soud na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny ani k porušení čl. 1 Ústavy ČR.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu