ECLI:CZ:US:2002:3.US.519.01
sp. zn. III. ÚS 519/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele 1) Plzeňského kraje, zastoupeného hejtmanem MUDr. P. Z., a 2) Zastupitelstva Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, oba právně zastoupení JUDr. P. R., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 26.6.2001, č.j. 19 671/2001-14, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 23.8.2001, podanou podle č. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") v části stanovující podmínky pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem podle §19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) a to konkrétně v bodech 2, 3 a 4. Tímto rozhodnutím MŠMT podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1. září 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 tohoto rozhodnutí, přecházejí včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti prvního stěžovatele. V další části rozhodnutí stanovilo MŠMT, s odvoláním na ustanovení §19 zákona č. 129/2000 Sb., čtyři podmínky pro další hospodaření a nakládání s převáděným majetkem.
Stěžovatelé podávají ústavní stížnost s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a současně také na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jelikož jsou přesvědčeni, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno jejich zaručené právo na samosprávu a že napadeným rozhodnutím MŠMT jako orgánu veřejné moci byla porušena jejich základní práva zaručená Ústavou a dalšími ústavními zákony. Přitom jejich stížnost je zaměřena na druhou až čtvrtou podmínku napadeného rozhodnutí, jež považují za natolik široké a restriktivní, že znamenají překročení možnosti MŠMT dané mu zákonem. Stěžovatelé tvrdí, že vymezené podmínky zasahují zásadním způsobem do jejich práv jako vlastníka převáděných nemovitostí, paralyzují plnohodnotný výkon vlastnických práv a jejich vlastnická práva omezují.
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelé považují za jediný možný opravný prostředek žalobu podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu a že tuto žalobu podali k Vrchnímu soudu v Praze. Z procesní opatrnosti současně podali také ústavní stížnost, a to pro případ, že by napadené rozhodnutí bylo shledáno jako rozhodnutí ve správním soudnictví nepřezkoumatelné.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
K základním atributům ústavní stížnosti, jako prostředku použitelného k ochraně ústavně zaručených práv a svobod patří její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, jež mu zákon k ochraně práva poskytuje (viz §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Není-li tato podmínka splněna, je ústavní stížnost nepřípustná.
V posuzované věci podali stěžovatelé ústavní stížnost za situace, kdy současně podali proti napadenému rozhodnutí MŠMT žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom evidentní, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost takových rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§244 odst. 1 občanského soudního řádu). Napadené rozhodnutí MŠMT, jako orgánu veřejné správy, je nepochybně rozhodnutím vyhovujícím takto určeným mezím soudního přezkumu. Proto Ústavní soud shledává, že stěžovatelé podali ústavní stížnost v situaci, kdy dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv.
Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků a návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2002
JUDr. Miloš Holeček
soudce zpravodaj