ECLI:CZ:US:2002:3.US.521.01
sp. zn. III. ÚS 521/01
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podané A. N., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 216/2001, ze dne 30. 5. 2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 174/2000, ze dne 30. 3. 2001, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 216/2001, ze
dne 30. 5. 2001 a rozsudek Obvodního soudu Prahu 4, sp. zn. 6
T 174/2000, ze dne 30. 3. 2001, se zrušují.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ústavní stížností podanou dne 24. 8. 2001
domáhá zrušení ve výroku tohoto nálezu označených rozhodnutí
obecných soudů. To s tím, že jejich vydáním i postupem soudů,
který napadeným rozhodnutím předcházel byla zasažena jeho základní
lidská práva a svobody vyplývající zejména z čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 90 Ústavy ČR.
Ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Obvodního soudu
pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 174/2000, Ústavní soud zjistil, že
navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu, č.j. 6 T 174/2000-142, ze
dne 30. 3. 2001, uznán vinným trestným činem výtržnictví dle
§202 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) v jednočinném
souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst.
1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Byl mu uložen úhrnný
nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že v uvedeném
rozsudku v označeném čase a místě spolu s dalšími nezjištěnými
spolupachateli napadl jednoho člověka tak, že jej ranou pěstí do
obličeje srazil na zem, kde do něj následně kopal, v té době byli
obdobně na zem sraženi další dva lidé, do kterých navrhovatel
kopal rovněž. Všichni tři postižení tak utrpěli zranění, které je
ze soudně lékařského hlediska ublížením na zdraví s tím, že
zejména kopáním i do břicha a hlavy postižených mohlo reálně
vzniknout jejich zranění v podobě vážné poruchy na zdraví. Všichni
tři v rozsudku označení jako poškození byli slyšeni jak
v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem jako svědci,
jejichž totožnost i podoba byly utajeny (§55 odst. 2 tr.ř.),
přičemž byli označeni příjmením S., N., K. Proti označenému
rozsudku podal navrhovatel odvolání, které Městský soud v Praze
usnesením, č.j. 6 To 216/01-161, ze dne 30. 5. 2001, podle §256
tr.ř. zamítl. To s odůvodněním, že nalézací soud provedl všechny
potřebné důkazy a ze skutkových zjištění vyvodil právní závěry jim
odpovídající.
Včas podanou ústavní stížností napadá navrhovatel obě
označená rozhodnutí obecných soudů. V zásadě zopakoval
argumentaci, kterou uplatnil v rámci svého odvolání v řízení před
obecnými soudy, kdy uvedl, že se trestné činnosti pro kterou byl
odsouzen nedopustil. Jeho výhrady především směřují do způsobu,
jakým byl navrhovatel poznán poškozenými (dvěma ze tří), když jeho
totožnost tito určili při návštěvě restaurace (za přítomnosti
policistů), před kterou se v minulosti incident odehrál. Poukázal
také na rozpory ve svědeckých výpovědích poškozených, které soudy
nesprávně vyhodnotily s tendencí vzít v úvahu výpovědi pro
navrhovatele nejméně výhodné, když další výpovědi svědčící v jeho
prospěch pominul. Má za to, že obecné soudy porušily ustanovení
§2 odst. 5, 6 tr.ř. stran objektivního zjištění skutkového stavu,
což z ústavněprávního hlediska představuje zasažení čl. 8 odst.
2 Listiny a čl. 910 Ústavy.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k věci pouze ve
stručnosti odkázal na napadená rozhodnutí s tím, že nemá co by
k nim doplnil.
Městské státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne
6. 9. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem
účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat
další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy
stěžovatel podáním ze dne 21. 1. 2002 a Městský soud v Praze
podáním ze dne 1. 2. 2002 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od
ústního jednání a vzhledem k tomu, že také ústavní soud má za to,
že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od
něj v této věci upuštěno.
Po zvážení všech okolností případu, vycházeje ze spisového
materiálu, argumentace vedené navrhovatelem i vyjádření Městského
soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní
stížnost je z části důvodná. To pak především z důvodu, který je
v podané ústavní stížnosti zmíněn pouze okrajově a který spočívá
ve zřejmém nesouladu mezi učiněnými skutkovými závěry a právním
hodnocením k nim přiřazeným. V tomto směru se jedná především
o výpovědi poškozených S., N. a K., kteří byli slyšeni ve všech
stadiích trestního řízení vedeného proti navrhovateli za užití §55 odst. 2 tr.ř. jako utajení svědci. Bez ohledu na tuto
skutečnost z jejich jednotlivých výpovědí ovšem zřetelně plyne, že
navrhovatel útočil pouze proti jednomu z nich, označeným jako
V. S. Tento svědek potvrdil, že to byl navrhovatel, který jej
udeřil pěstí, v důsledku úderu upadl na zem a protože v této
chvíli byl v bezvědomí, nemohl se již k dalším útokům vyjádřit.
Stejné uvedl i svědek označený jako P. N. Ten viděl úder pěstí,
který vedl navrhovatel proti obličeji S. a navíc vypověděl, že
navrhovatel poté co S. upadl na zem do něj kopal. Určité rozpory
ve svých výpovědích u hlavního líčení uspokojivě vysvětlil. Ke
svému zranění však uvedl, že byl někým napaden, a to právě ve
chvíli, kdy navrhovatel napadal svědka S., dodal výslovně, že
navrhovatel na něj nezaútočil jako první, nemůže potvrdit, že by
to byl on, který mu způsobil zranění (čl. 41 předmětného spisu).
Ve své další výpovědi pak uvedl, že byl napaden, ale nikoli
navrhovatelem. Svědek označený jako K. potom k celému incidentu se
vyjádřil pouze tak, že o jeho průběhu nic neví, kdy z kritické
doby si pamatoval pouze odchod z diskotéky a následně až to, jak
byl sanitním vozem odvážen na ošetření. Na tomto místě je ovšem
nutné zdůraznit, že odsuzující rozsudek ve vztahu k navrhovateli
byl vybudován pouze a výlučně na výpovědích pouze těchto tří
svědků (poškozených). Za daného stavu tak v tomto směru lze
uzavřít, že z jejich výpovědí jednoznačně plyne, že navrhovatel
již popsaným způsobem prokazatelně napadl pouze svědka označeného
jako V. S. pouze v této části obou napadených rozhodnutí lze tedy
mít na to, že skutková zjištění ze kterých soudy vycházely mají
oporu v provedeném dokazování a v této části jim koresponduje
i přijatý právní závěr. Pokud však obecné soudy dospěly k závěru,
že obdobným způsobem navrhovatel jednal i vůči zbývajícím dvěma
poškozeným a také jim se pokusil ublížit na zdraví (§8/1 k §222
odst. 1 tr. zák.), takový závěr v provedeném dokazování oporu nemá
z důvodů již shora vyložených. V tomto směru zjištěný skutkový
stav nelze označit za takový, který nevzbuzuje pochybnosti, tím
méně důvodné tak, jak jsou označený v trestním řádu. Za těchto
okolností, přes zjevný útok navrhovatele na jednoho z poškozených,
nelze jej rozšířit nedůvodně i na další a přenést na něj takto:
odpovědnost za jejich zranění. Nutno uzavřít, že v popsané části
vedeného dokazování obecné soudy vyvodily právní závěry, které
neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. To do té míry, kterou je
možné označit za výraznou, tedy takovou, kterou nelze ani
z hledisek ústavně právních akceptovat (tak i rozh. Ústavního
soudu, sp. zn. III. ÚS 215/99, II. ÚS 301/98, III. ÚS 398/97).
Jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně
odpovídajícím způsobem a z něj vyvozenými právními závěry (a to
především označením příslušného trestného činu včetně míry
zavinění a způsobeného následku) je conditio sine qua non
spravedlivého procesu. Z hlediska skutkové podstaty každého
trestného činu nutno zdůraznit, že je charakterizována i tzv.
objektivní stránkou, jejímiž obligatorními znaky jsou jednání,
následek a příčinný vztah (kauzální průběh) mezi jednáním
a následkem. Všechny tyto znaky musí být v každé konkrétní
projednávané věci (jejich existence) prokázány. Pokud tomu tak
není (jako ve shora označené části stran napadených rozhodnutí),
nelze mít za to, že jsou naplněny všechny znaky představující
objektivní otázku skutkové podstaty toho kterého trestného činu.
Tak i v daném případě, kdy vedeným dokazováním ani v řízení před
soudy nebyl bezpečně prokázán vztah mezi navrhovatelovým jednáním
(zaviněním) a dovozeným následkem, tedy ublížením na straně
dalších dvou osob. Konečně z hlediska principu prezumpce neviny
musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním,
vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich
logicky vyplynout. Nerespektování uvedeného pak vede k porušení
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl.
36 odst. 1 Listiny. Při respektování těchto zásad, nelze mít za
to, že trestní řízení proti navrhovateli bylo vedeno spravedlivě
a umožnilo také spravedlivé rozhodnutí. Ani při sebevětším
podezření nelze totiž takové podezření povýšit na jistotu, neboť
ta se musí opřít o jednoznačné a nepochybné důkazy. S poukazem na
uvedené tak nutno konstatovat, že obecné soudy z uvedených
hledisek postupovaly nejen v rozporu se zákonem (§2 odst. 5, 6
tr.ř.), ale jejich postup dosáhl již hranic protiústavnosti tak
jak jsou vymezeny v rámci principů obsažených v ústavně
garantovaném základním právu, jakým je právo na spravedlivý
proces, a to zejména z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i čl.
6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. K dalším
námitkám obsaženým v ústavní stížnosti nutno uvést, že právo na
obhajobu navrhovatele dosahující hranice protiústavnosti zasaženo
nebylo a skutečnosti v tomto směru uvedené, postavení navrhovatele
v trestním řízení vedeného proti němu nemohly zhoršit. Stran úvah
o případné rekognici, odkazuje Ústavní soud na argumentaci
Městského soudu v Praze obsaženou v jeho rozhodnutí, č.j. 6 To
30/2001-104, ze dne 24. 1. 2001, vůči které nemá zásadních výhrad.
Konečně úvahy navrhovatele o míře podnapilosti poškozených a takto:
věrohodnosti jejich výpovědí zůstávají pouze úvahami, které nebyly
nijak verifikovány.
S poukazem na uvedené tak nezbylo než obě napadená rozhodnutí
z důvodů takto vyložených zrušit, a to z hledisek procesní
ekonomie, ale i proto, že k uvedenému porušení zásad spravedlivého
procesu došlo již v řízení před soudem I. stupně.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. února 2002