ECLI:CZ:US:2002:3.US.539.01
sp. zn. III. ÚS 539/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů Ing. L.Š. a M.Š., oba právně zastoupeni Mgr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2001, čj. 1093/2000-75, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 6. 9. 2001 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2001, čj. 1093/2000-75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 7. 2000, čj. 9 C 503/96-45. Navrhovatelé tvrdili, že napadeným rozsudkem byla porušena jejich základní práva, zejména právo dané čl. 11 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chomutově, sp.zn. 9 C 503/96 a z něj zjistil, že dne 10. 11. 1995 podal tomuto soudu ing. F.Z. žalobu, v níž se domáhal vydání platebního rozkazu vůči manželům ing. L.Š. a M.Š. (ústavní stěžovatelé) z titulu nezaplacení části kupní ceny ze smlouvy o převodu nemovitosti. Okresní soud v Chomutově dne 10. 7. 2000 rozsudkem, čj. 9 C 503/96-45, žalobě částečně vyhověl a uložil ústavním stěžovatelům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 49.000,- Kč a náklady řízení. Rozsudek soud odůvodnil tím, že v souzeném případě je nesporné, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva o prodeji domu čp. 4534 v C., se stavební parcelou par.č. 1733/2 o výměře 159m2 a se zahradou par. č. 1733/1 o výměře 628m2 v kat. území C. (dále jen "předmětné nemovitosti"), za kupní cenu 850.000,- Kč. Cena měla být splacena ve splátkách a to při podpisu smlouvy 300.000,- Kč a do třiceti dnů po provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v C., zbývajících 550.000,- Kč. Žalovaní však tento závazek splnili pouze částečně, protože ke dni podání žaloby poskytli žalobci na úhradu kupní ceny pouze 800.000,- Kč, takže z dohodnuté kupní ceny zbývá neuhrazena částka 50.000,- Kč. Žalovaní odmítli tuto částku zaplatit jednak s argumentací, že podle dalšího ujednání účastníků, učiněného při předávání předmětných nemovitostí (obsaženého v protokolu o předání), měli povinnost doplatit kupní cenu až po vyrovnání závazků ze strany žalobce, které však žalobce nesplnil a dále vznesli námitku započtení svých pohledávek vůči žalobci a to zejména náhradu za movité věci, které si žalobce odnesl z jejich domu po jeho prodeji, v celkové hodnotě 50.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že dohoda účastníků, týkající se závazků žalobce, je neurčitá a tudíž neplatná. Jednotlivé nároky žalovaných, uplatněné jako obrana k započtení vymáhané pohledávky žalobce, soud neuznal za způsobilé k započtení, kromě náhrady za odvoz šrotu ve výši 1.000,- Kč.
Proti rozsudku podali navrhovatelé odvolání. V něm upřesnili, že směřuje pouze do částky 21.600,- Kč. Nadále však požadovali, aby byla započtena jejich pohledávka vůči žalobci v této výši. Uvedená částka měla představovat hodnotu movitých věcí, které byly součástí předmětných nemovitostí (domu) a nemohly být odděleny, aniž by se snížila hodnoty věci hlavní. Tyto věci byly žalobcem z nemovitosti odmontovány a odvezeny, takže se tím fakticky snížila hodnota předmětných nemovitostí. S oddělením součástí věci souhlasili, jejich hodnota však nebyla žalobcem uhrazena, ačkoliv s nimi uzavřel při předávání předmětných nemovitostí dohodu o jiném způsobu vyrovnání a doplacení kupní ceny. Pokud soud odmítl dohodu o oddělení některých součástí výměnou za snížení kupní ceny, jako neplatnou, pak musí být neplatná celá, tedy i pokud jde o dohodu o převzetí některých věcí žalobcem. V takovém případě došlo na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení.
Krajský soud v Ústí nad Labem dne 18. 5. 2001 rozsudkem, čj. 9 Co 1093/2000-75, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v posuzované věci lze souhlasit s názorem, že věci, které si žalobce odvezl po prodeji předmětných nemovitostí (dvě kuchyňské linky, dva plynové sporáky, čtvery kamna), je třeba považovat za součást nemovitosti (domu), neboť tyto věci byly v domě pevně zabudovány a staly se součástí domu v důsledku jejich faktického spojení s nemovitostí. V každém případě je však třeba zkoumat konkrétní okolnosti, za nichž k oddělení součástí věci došlo a to, zda došlo k faktickému znehodnocení věci. Podle krajského soudu by teoreticky mohlo dojít k určitému prospěchu vlastníka věci hlavní, pokud by nepotřebné součásti věci hlavní byly na náklad jiného odstraněny. V dané věci je nesporné, že žalobce si odvezl uvedené součásti po vzájemné dohodě. Přitom nebylo zjištěno, že by mezi účastníky byla sjednána náhrada za odvezené věci a pokud žalovaní poukazují na protokol o převzetí předmětných nemovitostí, soud dospěl k závěru, že některá ujednání tohoto protokolu jsou neurčitá a tudíž neplatná. Žalobce proto měl, podle krajského soudu, právní důvod k převzetí uvedených movitých věcí - dohodu účastníků. Žalovaní souhlasili s tím, aby si žalobce uvedené nemovitosti odvezl, neboť je zřejmě nepotřebovali, když se chystali zrekonstruovat celou nemovitost. Za této situace nelze soudit, že v daném případě došlo ke snížení hodnoty nemovitostí tak, jak to dovozují žalovaní. Podle názoru odvolacího soudu proto převzetím uvedených movitých věcí žalobci bezdůvodné obohacení nevzniklo, pohledávka žalovaných vůči žalobci tudíž neexistuje.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadli navrhovatelé včas ústavní stížností, v níž namítali, že krajský soud svým rozsudkem zasáhl do jejich základního práva daného čl. 11 odst.1 a odst. 5 Listiny. K zásahu mělo dojít tím, že soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci, neboť své rozhodnutí odůvodnil tvrzením, ve kterém sice konstatoval, že součást věci není způsobilým předmětem právního vztahu a sdílí po právní stránce osud věci, avšak v případě navrhovatelů tomu tak není, protože vlastníci věc (dvě kuchyňské linky, dva plynové sporáky, čtvery kamna) nepotřebovali a chtěli si pořídit věci nové. Neposkytl tedy navrhovatelům ochranu jejich vlastnického práva. Svým postupem, podle navrhovatelů, měly soudy vytvořit institut vzniku vlastnictví bez smlouvy i jakéhokoli jiného zákonného důvodu a současně vytvořily institut zániku vlastnictví, a to dokonce bez náhrady.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 10. 10. 2001 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Čl. 11 odst. 1 Listiny stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ze spisového materiálu vyplývá, že do práva navrhovatelů vlastnit majetek nebylo nikterak zasaženo. Obecné soudy se zabývaly otázkou započtení pohledávky navrhovatelů vůči ing. F.Z. v rámci daném občanským soudním řádem. Prováděly navržené důkazy, vyvodily z nich příslušné právní závěry, které také, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, odůvodnily. Je nepochybné, že navrhovatelé koupili od ing. Z. předmětné nemovitosti za dohodnutou cenu. Část ceny byla řádně zaplacena. O předání a převzetí předmětných nemovitostí byl dne 27. 7. 1994 pořízen zápis, jehož součástí měla být i dohoda o zaplacení zbývající části kupní ceny (cca 50.000,- Kč), která měla být na běžný účet prodávajícího převedena "až po vyrovnání všech závazků ze strany původního vlastníka". Jestliže soudy posoudily toto ujednání jako neurčité a tudíž neplatné, postupovaly v souladu s ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný a s ust. §41 občanského zákoníku, podle kterého vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatná jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodl-li soud o neplatnosti ujednání o převedení zbývající části kupní ceny na běžný účet prodávajícího, nebyla tím nikterak dotčena ostatní ujednání obsažená v zápise o předání nemovitostí. Z citovaného zápisu je zřejmé, že jak z přízemí, tak z prvého patra domu "po vzájemné dohodě původní majitel demontoval a odvezl kuchyňskou linku, plynový sporák s elektrickou troubou a 2 ks plynová kamna ". Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že v souzeném případě původní majitel odvezl uvedené movité věci se souhlasem navrhovatelů a že nebyla ujednána žádná cena, kterou by měl původní majitel za tyto věci zaplatit. Námitka navrhovatelů, že obecné soudy svými rozsudky vytvořily institut vzniku vlastnictví bez smlouvy i jakéhokoli jiného důvodu známého zákonu a současně vytvořily institut zániku vlastnictví k věci, pokud ji vlastník nepotřebuje, je v daných souvislostech podle přesvědčení Ústavního soudu bezpředmětná.
Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že úvahy Krajského soudu v Ústí nad Labem o tom, že navrhovatelé uvedené movité věci zřejmě nepotřebovali, když se chystali zrekonstruovat celou nemovitost, jsou pro právní posouzení věci bez významu.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona, se souzenou věcí nesouvisí a napadenými rozhodnutími obecných soudů do něj nemohlo být nikterak zasaženo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2001, čj. 1093/2000-75, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu