ECLI:CZ:US:2002:3.US.54.02
sp. zn. III. ÚS 54/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti P.s., s.r.o., zastoupené JUDr. K. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 16 Ca 113/01, 114/01, 115/01-26, ze dne 28. 11. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 25. 1. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 28. 1. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 16 Ca 113/01, 114/01, 115/01-26, ze dne 28. 11. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, č.j. 13028/110/2000, č.j. 13028d/110/2000 a č.j. 13028e/110/2000, ze dne 9. 3. 2001. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 16 Ca 113/01, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podanými žalobami napadla shora uvedená rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, jimiž byla k jejímu odvolání změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Podbořanech - platební výměr, č.j. 8215/00/202970/0231, platební výměr, č.j. 8216/00/202970/0231 a platební výměr, č.j. 8217/00/202970/0231, ze dne 19. 4. 2000. Uvedenými platebními výměry byla stěžovatelce na základě výsledku kontroly daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti předepsána daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti za rok 1996, 1997 a 1998. Finanční ředitelství uvedenými rozhodnutími změnilo (snížilo) předepsanou výši daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. Se souhlasem obou účastníků řízení rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem bez nařízení jednání tak, že rozsudkem, č.j. 16 Ca 113/01, 114/01, 115/01-26, ze dne 28. 11. 2001, nejdříve spojil všechny uvedené žaloby ke společnému řízení a dále tyto žaloby zamítl. V odůvodnění Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že smlouvy, na jejichž základě byly pro stěžovatelku prováděny práce, nevykazovaly znaky smlouvy o dílo podle §536 obchodního zákoníku. Sjednané a fakturované práce jsou běžnou pracovní činností v rámci předmětu činnosti stěžovatelky a odměna byť souhrnně vyplácená byla sjednávána ve vztahu k jednotlivé pracovní síle a jejímu výkonu. Charakter prací za situace, kdy stěžovatelkou bylo obstaráno veškeré technické zajištění, stěžovatelka určovala čas prací a kontrolovala je, vyplácela nikoliv za určité dílo, ale za pracovní výkony jednotlivců (třeba souhrnně a zprostředkovaně) jsou dostatečným vyvrácením faktického naplnění smluvního vztahu odpovídajícího §536 obchodního zákoníku. Posouzení daných smluvních vztahů finančními orgány podle jejich skutečného obsahu (tedy nikoliv jako smluv o dílo ale jako pronájem pracovní síly) má oporu v ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"). Dále se obecný soud zabýval námitkou stěžovatelky procesního charakteru, jejímž obsahem byla námitka na porušení účastnických práv, když stěžovatelka nebyla vyrozuměna o výslechu svědkyně. Obecný soud k této námitce konstatoval, že žalované finanční orgány v předmětném řízení nepoužily svědeckou výpověď, ale vyjádření jiného daňového subjektu podané v jiné daňové věci. Vyjádření daňového subjektu má formu protokolu o ústním jednání, který má charakter veřejné listiny a z tohoto titulu může být důkazním prostředkem ve smyslu §31 odst. 4 zákona o správě daní i v jiném daňovém řízení. Dále obecný soud uvedl, že problémem ovšem je, zda předmětem výslechu daňového subjektu v jeho vlastním řízení mohly být skutečnosti, které se týkaly jiného daňového subjektu, kdy daňový subjekt vlastně vypovídal jako svědek, aniž tak byl poučen a aniž byla respektována účastnická práva tohoto jiného subjektu. Takový postup zhodnotil obecný soud jako rozporný s povinností správce daně zachovávat práva daňového subjektu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o správě daní. Konstatoval však, že se jedná o pochybení procesní a na základě úvahy dospěl k závěru, že daný důkaz nebyl stěžejním pro rozhodnutí, které obstojí i bez tohoto důkazu. V odůvodnění se obecný soud dále vypořádal s dalšími námitkami stěžovatelky, a to s námitkou že žalované finanční orgány neuznaly čestné prohlášení jako důkaz a s námitkou směřující k užití úředního záznamu žalovaným.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala stěžovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem neuznal podané námitky jako důvodné, i když se týkaly porušení řádného procesního postupu ze strany finančních orgánů. Stěžovatelka nesouhlasila s postupem obecného soudu, který dovozoval, které důkazy jsou či nejsou stěžejní pro posouzení věci, ani s názorem obecného soudu ve vztahu k čestnému prohlášení. Podstatnou námitku pak stěžovatelka vznesla k hodnocení jednotlivých smluv o dílo. Uvedla, že pokud nebyly smlouvy v předepsaném řízení shledány neplatnými, je nutno z nich vycházet, a správci daně nepřísluší spekulace o simulaci stejně jako zasahování do smluvní volnosti mezi účastníky. Stěžovatelka proto navrhovala, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení. Ve stručném vyjádření se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obecného soudu, které tento soud vyvodil při posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí finančních orgánů. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky, které již byly obsahem žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů a s nimiž se obecný soud při projednávání této žaloby věcně vypořádal. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska jeho ústavnosti a konstatoval, že toto rozhodnutí se nedotklo základních práv stěžovatelky a neporušilo její právo na spravedlivý proces. Krajský soud v Ústí nad Labem projednal a vyjádřil se ke všem námitkám, které byly obsaženy v žalobě, svoje závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, řádně odůvodnil a poukázal na všechny okolnosti, které při tomto posuzování využil. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu