ECLI:CZ:US:2002:3.US.560.01
sp. zn. III. ÚS 560/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů ing. J.O. a ing. V.O., zastoupených JUDr. E.H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 368/2000-24, ze dne 14. 6. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 19. 9. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 22 Ca 368/2000-24, ze dne 14. 6. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelů proti rozhodnutí O.Ú., č.j. Reg. 875/2000-O15/2000/Ž/328, ze dne 23. 5. 2000. Rozhodnutím O.Ú. bylo změněno rozhodnutí M.ú., č.j. výst. 1756/328/99/Hu, ze dne 3. 3. 2000. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru navrhovatelů porušena ustanovení čl. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 22 Ca 368/2000, vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé podáním ze dne 21. 9. 1999 žádali o vydání rozhodnutí o využití území tak, aby jim bylo povoleno zalesnit zemědělsky nevyužívané pozemky p.č. 641/1 a 668 o výměře 1754 m2 v k.ú. V. s tím, že veškerá požadovaná stanoviska jsou přiložena u jejich dopisu ze dne 7. 2. 1999, který je součástí spisu, č.j. Výst. 197/328/99/Hu. K návrhu přiložili rozhodnutí O.Ú., č.j. Eko 1420. 2089/R-15/95-Ha-V, ze dne 12. 10. 1995, kterým byl vysloven souhlas, aby předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Rozhodnutím dotčeného orgánu ve smyslu §34 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), tj. O.Ú., č.j. Eko 523/R-12/99-Kr-246, ze dne 14. 5. 1999, bylo navrhovatelům uloženo zajistit na svůj náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků z důvodu požadavku na zalesnění těchto pozemků. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, č.j. 870/3/1469/99Rů, ze dne 3. 8. 1999 a ukončeno v rozkladové komisi ministra životního prostředí. M.ú. rozhodnutím ze dne 23. 10. 1999 vyzval navrhovatele, aby ve lhůtě 90 dnů doplnili podanou žádost o následující údaje a podklady: doklad o zaplacení správního poplatku, doklad o vlastnictví k zalesňovaným pozemkům ověřený Katastrálním úřadem v Š. (ne starší jak 6 měsíců), informativní výpisy na všechny sousední pozemky ověřené Katastrálním úřadem v Š., snímek pozemkové mapy doplněný podle katastrální mapy (ne starší jak 6 měsíců) a stanovisko O.Ú., podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody"). M.ú. uvedeným rozhodnutím současně přerušil řízení s tím, že nebude-li návrh ve stanovené lhůtě doplněn, bude územní řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé vady podání ve stanovené lhůtě neodstranili, M.ú., č.j. výst. 1756/328/99/Hu, ze dne 3. 3. 2000, řízení zastavil.
K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci O.Ú., který rozhodnutím, č.j. Reg. 875/2000-O15/2000/Ž/328, ze dne 23. 5. 2000, odvolání nevyhověl, ale ve výroku změnil napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že místo "územní řízení zahájené na základě návrhu na umístění stavby" správně uvedl "na základě návrhu na využití území". Rozhodující však je, že bylo potvrzeno rozhodnutí, jímž bylo řízení zastaveno. V odůvodnění se odvolací orgán vyjádřil k připomínkám z odvolání. K připomínce týkající se zaplacení správního poplatku uvedl, že pokud jsou správní poplatky v sazebníku stanoveny pevnou částkou, platí se bez vyměření a jsou splatné před provedením úkonu. Pokud jde o doklad o vlastnictví předmětných pozemků, odvolací orgán uvedl, že žádný právní předpis nestanoví, jakým dokladem má být vlastnické právo prokazováno a je na stavebním úřadu, aby stanovil, jaký doklad bude požadovat. Ve vztahu k námitkám týkajícím se vyjádření referátu životního prostředí odvolací orgán uvedl, že rozhodnutí z roku 1995 se týkalo odnětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu, kdežto při následné žádosti o zalesnění dotčený orgán státní správy vznesl požadavek na zpracování biologického hodnocení zásahů, které nebylo předloženo. Bez vyjádření dotčeného orgánu státní správy pak stavební úřad není oprávněn podle stavebního zákona vydat rozhodnutí o využití území.
Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podali navrhovatelé správní žalobu, v níž namítali, doplnění údajů a podkladů vyžadované ve správním řízení bylo nad rámec jejich povinností uložených zákonem. V právních normách není stanoven časový test ani povinnost předložení dokladů ověřených katastrálním úřadem. Dále namítali, že správní poplatek je splatný před provedením úkonu uvedeného v jednotlivých položkách sazebníku, tj. po provedeném územním řízení před vydáním rozhodnutí ve věci samé, kdežto v jejich případě bylo vyžadováno uhrazení správního poplatku při zahájení řízení, resp. po podání návrhu na rozhodnutí o využití území. Dále namítali, že správní orgán od nich duplicitně vyžadoval stanovisko orgánu ochrany přírody, které je podle jeho tvrzení pravomocné, oni však proti tomuto rozhodnutí podali žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Krajský soud v Ostravě rozsudkem, č.j. 22 Ca 368/2000-24, ze dne 14. 6. 2001, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že požadavek na předložení stanoviska dotčeného orgánu státní správy vyplývá z §35 stavebního zákona a ze zákona o ochraně přírody, bez tohoto stanoviska nemůže správní orgán I. stupně vydat povolující rozhodnutí. K námitce o správním poplatku Krajský soud konstatoval, že za provedení úkonu ve smyslu sazebníku nelze považovat pouze územní rozhodnutí samo, ale úkonem je celé řízení včetně vydaného rozhodnutí, které je jeho neoddělitelnou součástí, a proto v postupu správních orgánů nelze spatřovat nezákonnost. Závěrem pak Krajský soud v Ostravě konstatoval, že pokud navrhovatelé nedoplnili návrh na vydání územního rozhodnutí požadovaným způsobem, bylo řízení zastaveno a v tomto postupu správního orgánu nelze spatřovat nezákonnost.
Proti označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě a předcházejícím rozhodnutím správních orgánů I. a II. stupně podali navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Podle jejich názoru napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva chráněná Listinou, a to čl. 2, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a čl. 4 odst. 1, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Porušení uvedených ustanovení se orgány veřejné moci dopustily tím, že požadavek na předložení přírodovědného průzkumu neměl oporu v zákoně s ohledem na již vydané rozhodnutí z roku 1995 a s ohledem na ustanovení zákona o ochraně přírody. Krajský soud v Ostravě cituje ustanovení tohoto zákona, které je v přímém rozporu s vydaným rozhodnutím. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru není zřejmé, v čem podle stěžovatelů spočívá porušení Listiny napadeným rozsudkem soudu, a proto ponechal na úvaze Ústavního soudu, jak o podané stížnosti rozhodne.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany proti porušování ustanovení Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Základním problémem podaného návrhu je posouzení otázky, zda k rozhodnutí o územním užívání je zapotřebí vyjádření dotčeného orgánu státní správy a zda úlohu tohoto vyjádření plní původní rozhodnutí O.Ú. z roku 1995. Ústavní soud přezkoumal rozhodovací proces správních orgánů i rozhodnutí soudu a dospěl k závěru, že těmito rozhodnutími nedošlo k porušení namítaných článků Listiny. Navrhovatelé tvrdili porušení základních ustanovení Listiny vymezujících pravomoci státu, jeho vázanost a vázanost jeho orgánů zákonem, nenamítali porušení nějakého svého konkrétního základního práva, a to ani práva na spravedlivý proces. Přesto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí právě i z tohoto důvodu.
Především v předmětném sporu je zcela jednoznačné, že M.ú. byl povinen, vyžádat si vyjádření dotčeného orgánu státní správy a bez tohoto vyjádření (kladného) nemohl vydat vyhovující rozhodnutí. Dotčeným orgánem státní správy je O.Ú., což jednoznačně vyplývá ze zákona o ochraně přírody. Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze za toto vyjádření považovat rozhodnutí uvedeného orgánu, které bylo vydáno v roce 1995, protože toto rozhodnutí se týkalo jiného řízení a posuzovalo danou problematiku z jiného pohledu (odnětí předmětných pozemků ze zemědělského půdního fondu). Navrhovatelé však v dalším řízení žádali změnu kultury pozemků, a proto vyjádření dotčeného orgánu státní správy bylo na místě. Ústavní soud samozřejmě přisvědčil navrhovatelům v tom, že ve věci nelze aplikovat ustanovení §4 odst. 3 zákona o ochraně přírody, nemohl však již navrhovatelům přisvědčit v tom, že uvedené ustanovení nelze aplikovat z toho důvodu, že rozloha jejich pozemků je menší než rozloha v ustanovení uvedená. Ústavní soud při posuzování předmětných ustanovení konstatoval, že ustanovení §4 cit. zákona je zaměřeno na ochranu významných krajinných prvků při obecné ochraně přírody a nevztahuje se na daný případ, protože z žádných předložených podkladů nevyplývá, že pozemky, o něž se jedná byly takto registrovány. Navrhovatelé však zcela přehlédli skutečnost, že správní orgány opíraly požadavek vyjádření dotčeného orgánu státní správy nikoliv o tuto zvláštní úpravu ochrany významných krajinných prvků, ale o obecnou povinnost každého, "kdo v rámci výstavby nebo jiného užívání krajiny zamýšlí uskutečnit závažné zásahy, které by se mohly dotknout zájmů chráněných podle části druhé, třetí a čtvrté tohoto zákona (dále jen "investor"), je povinen předem zajistit na svůj náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků a písemné hodnocení vlivu zamýšleného zásahu na rostliny a živočichy (dále jen "biologické hodnocení"), pokud o jeho nezbytnosti rozhodne orgán ochrany přírody příslušný k povolení zamýšleného zásahu" (§67 odst. 1 zákona o ochraně přírody). Povinnost takového posouzení není vázána na výměru předmětných pozemků, ale je podmíněna pouze rozhodnutím příslušného orgánu ochrany přírody, které je vydáno ve správním rozhodnutí. Nezbytnost biologického hodnocení vyslovil dotčený orgán státní správy v rozhodnutí, č.j. Eko 523/R-12/99-Kr-246, ze dne 14. 5. 1999. Toto rozhodnutí bylo přezkoumáno ve správním řízení a následně pak i na základě žaloby navrhovatelů v řízení před soudem. Ústavnímu soudu však v rámci řízení o předmětné ústavní stížnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí orgánu ochrany přírody. Pro řízení o předmětné ústavní stížnosti je rozsah vymezen napadenými rozhodnutími, a to rozhodnutími vydanými ve stavebním řízení a následným rozhodnutím soudu. Zde však Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že postup stavebního úřadu, který je zákonem vázán v tom, že si musí vyžádat stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody, nebyl porušením namítaných ustanovení Listiny. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě pak Ústavní soud konstatoval, že nelze za porušení namítaných ustanovení Listiny považovat písařskou chybu v odůvodnění při označení zákona o ochraně přírody. Stejně tak ne příliš obratné vyjádření ve vztahu k aplikaci §4 odst. 3 zákona o ochraně přírody nezakládá porušení Listiny v označených ustanoveních. K námitce navrhovatelů o nesprávné aplikaci správního poplatku pak Ústavní soud zcela přisvědčil argumentaci obecného soudu tak, jak je uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě výše uvedených závěrů konstatoval Ústavní soud, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu