ECLI:CZ:US:2002:3.US.571.02
sp. zn. III. ÚS 571/02
Usnesení
III. ÚS 571/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2002, čj. 10 Ca 89/2002-37, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2002, čj. 5861/110/2001, a dodatečnému platebnímu výměru č. 185/2001 Finančního úřadu v Písku ze dne 29. května 2001, čj. 47120/01/097910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2002 (10 Ca 89/2002-37), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o odvolání Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2002 (5861/110/2001) dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Písku č. 185/2001 ze dne 29. května 2001 (47120/01/097910), jimiž byla stěžovateli, jako společníkovi ze sdružení s P. K., dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za použití pomůcek, a to za zdaňovací období roku 1997 ve výši 46.670,- Kč, ačkoliv pro takový postup ani co do způsobu vyměření daně ani co do její výše nebyly splněny zákonné podmínky.
Obdobné námitky vznesl stěžovatel i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelově věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkl, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil jen na formální podmínky postupu finančních úřadů, rozhodoval z neúplného spisového materiálu, nedostatečně zjištěného stavu věci a v rozporu se zákonem. Stěžovatel dále tvrdil, že obecný soud pochybil, když členem senátu byl i soudce, který předsedal a rozhodoval ve věci, která bezprostředně souvisí s věcí stěžovatele (ve věci společníka ve sdružení P. K. sp. zn. 10 Ca 88/2002) a nevypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatele (stěžovateli byla odňata možnost nahlédnout do správního spisu a ověřit si správnost výpočtu daně podle pomůcek, výzva správce daně k prokázání správnosti výše příjmů nebyla dostatečně určitá atd.).
Stěžovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen na právech, která plynou z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně tvrdil nesprávné stanovení základu daně za pomoci pomůcek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle skutkových zjištění, vyplývajících ze správního spisu Finančního úřadu v Písku, přistoupily finanční úřady k vyměření daně podle pomůcek proto, že stěžovatel podnikal jako společník ve sdružení fyzických osob s P. K., které provozovalo zakázkové truhlářství H., neboť účetnictví sdružení předložené ke kontrole bylo shledáno jako neprůkazné (nebyla vedena pomocná evidence o zakázkách a výrobcích, skladová evidence zásob materiálu, inventarizace majetku, záporný stav pokladní hotovosti). Správce daně stěžovatele vyzval výzvou dle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o správě daní a poplatků), dne 5. března 2001 (21947/01/097930/2415) k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů uvedených v daňovém přiznání za rok 1997 a vzhledem k tomu, že této výzvě stěžovatel řádně nevyhověl, správce daně uzavřel daňovou kontrolu s tím, že základ daně nelze stanovit dokazováním. S ohledem na výsledky daňové kontroly správce daně proto důvodně dospěl k závěru, že daňovou povinnost stěžovateli v kontrolovaných obdobích nebylo možno stanovit dokazováním, a proto v takovém případě užití pomůcek je v souladu se zákonem, a tím spíš pak v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy účetnictví sdružení, ve kterém stěžovatel podnikal, nebylo vedeno správně a průkazně, a zejména kdy správní orgán
II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§49 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelova odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření daně stěžovatele podle pomůcek postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolával.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č.
1/1993 Sb.) nic vytknout.
Obdobně neobstojí stěžovatelovo tvrzení stran neúplnosti řízení, dle něhož se obecný soud nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, totiž že obecný soud rozhodoval z neúplného spisového materiálu (finanční úřad mu odňal možnost nahlížet do správního spisu), nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v rozporu se zákonem, neboť stěžovatel svoje tvrzení v řízení neprokázal a jeho tvrzení je pouhou polemikou se závěry obecného soudu a správních orgánů. Dále je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že stěžovatel svoje námitky v přezkumném řízení vznesl až po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení správního rozhodnutí, při ústním jednání, kdy již nelze žalobní důvody rozšířit. Stěžovatel pochybil v přezkumném řízení i tím, když řádně neuplatnil svoji námitku nesprávného obsazení senátu, pokud měl za to, že v senátu rozhoduje vyloučený soudce (totožný soudce, který předsedal a rozhodoval ve věci, která bezprostředně souvisí s věcí stěžovatele, tj. ve věci společníka ve sdružení P. K. sp. zn.10 Ca 88/2002), obecný soud o této námitce nemohl řádně rozhodnout a ani v řízení o ústavní stížnosti nelze vznášet nová dosud neuplatněná tvrzení; žádné ze stěžovatelových tvrzení není důvodné, jak je očividně osvědčeno z obsahu spisu správního orgánu.
Jestliže stěžovatel jako daňový poplatník vážným způsobem porušil povinnosti zákonem mu uložené, zejména a především zákonem o účetnictví (č. 563/1991 Sb., v platném znění), správci daně neprokázal věrohodnost svých tvrzení a důkazů, jimiž tato tvrzení prokazoval, nelze správci daně vytýkat, že za stavu, jak finančním orgánem I. stupně byl zjištěn, přistoupil k náhradnímu vyměření daně a daň vyměřil podle pomůcek (§50 odst. 5,
§31 odst. 2 a 5, §46 odst. 3 a 7 zákona o správě daní a poplatků); postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. prosince 2002