ECLI:CZ:US:2002:3.US.590.01
sp. zn. III. ÚS 590/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V.Š., zastoupeného JUDr. D.V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 343/99-40, ze dne 27. 3. 2001, ve spojení s rozhodnutím CŘ, č.j. 3880/1-589/99, ze dne 21. 5. 1999, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 30 Ca 343/99-40, ze dne 27. 3. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí CŘ, č.j. 3880/1-589/99, ze dne 21. 5. 1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozhodnutí C.ú., č.j. 6158900021, ze dne 6. 4. 1999, jímž tento úřad jako správní orgán v I. stupni vyměřil navrhovateli celní dluh ve výši 1.856.431,- Kč za dovoz osobního automobilu zn. MERCEDES. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo zároveň k porušení čl. 4 odst. 2 Listiny. Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 30 Ca 343/99, vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou podanou u tohoto soudu domáhal přezkoumání zákonnosti výše uvedeného rozhodnutí CŘ ve spojení s rozhodnutím C.ú. Z označeného spisu a z návrhu Ústavní soud dále zjistil, že žalobce nejdříve předmětný automobil dovezl do ČR jako pouze zapůjčený automobil, který měl sloužit reklamním účelům, a proto byl propuštěn do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla i daně z přidané hodnoty. Tento automobil však dne 27. 10. 1993 havaroval a jeho cena byla stanovena na 756.014,- Kč a žalobce tento automobil na základě kupní smlouvy od zahraničního majitele odkoupil za cenu odpovídající hodnotě vozidla po dopravní nehodě (31.000,- DM). Dne 31. 12. 1993 žalobce požádal o ukončení režimu dočasného použití pro toto vozidlo, rozhodnutím č. 1166156301373 byl vyměřen za období dočasného používání (od 9. 9. 1993 do 31. 12. 1993) celní dluh 287.565,- Kč, který uhradil. Navrhovatel požádal o propuštění předmětného automobilu do volného oběhu s fakturou na cenu automobilu po dopravní nehodě, rozhodnutím č. 1166156301374 byl vyměřen celní dluh ve výši 252.565,- Kč, který ihned uhradil. V průběhu roku 1995 bylo vedeno vyšetřování pro podezření z trestného činu krácení daně, poplatku a podobné dávky, věc však byla odložena. Dále Ústavní soud zjistil, že navrhovateli byl rozhodnutím C.ú., č. 6158900001, ze dne 4. 1. 1999, doměřen celní dluh ve výši 1,856.431,- Kč (760.668,- Kč clo, 1,095.763,- Kč daň z přidané hodnoty). Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání. CŘ, aniž rozhodlo o odvolání samotném, rozhodnutím č.j. 857/1-157/99, ze dne 25. 2. 1999, nařídilo podle §55b odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), přezkoumání rozhodnutí C.ú. ze dne 4. 1. 1999 s odůvodněním, že toto rozhodnutí bylo vydáno na nesprávně označeného účastníka celního řízení (V.Š.), protože nelze uložit povinnost obchodnímu jménu, ale pouze podnikateli - fyzické osobě. C.ú. následně rozhodnutím, č.j. 6158900021, ze dne 6. 4. 1999, znovu doměřil celní dluh ve stejné výši a stejném vnitřním složení jako v původním rozhodnutí ze dne 4. 1. 1999, a to subjektu označenému jako V.Š. V odůvodnění uvedl, že předmětný automobil byl propuštěn do režimu dočasného použití v původní celní hodnotě 5.168.400,- Kč, z níž byl uhrazen celní dluh za používání vozidla za 4 měsíce ve výši 287.592,- Kč. Na propuštění do volného oběhu však byla předložena faktura snížená na celkovou celní hodnotu 544.670,- Kč a celní dluh byl vyměřen a uhrazen ve výši 252 565,- Kč. Protože v tomto případě došlo k neoprávněnému snížení celní hodnoty ve prospěch deklaranta, celní úřad podle §32 zákona o správě daní doměřil celní dluh z původní celní hodnoty. K odvolání navrhovatele rozhodovalo ve věci CŘ, které rozhodnutím č.j. 3880/1-589/99 ze dne 21. 5. 1999 odvolání zamítlo. V odůvodnění pak Celní ředitelství uvedlo, že celní dluh vznikne v okamžiku přijetí celního prohlášení [§238 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon")], tzn. že celní úřad musí vycházet z hodnoty, která byla při dovozu deklarována, tj. 295.000,- DEM (5,168.400,- Kč). Následná havárie a poškození automobilu nemá na tuto celní hodnotu vliv. Celní dluh při dovozu vznikl podle §238 odst. 1 písm. b) celního zákona a v případě navržení zboží z režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla do jiného celního režimu (režim volný oběh) se celní dluh vyměřuje podle §195 celního zákona.
Proti rozhodnutí Celního ředitelství podal navrhovatel žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Plzni po provedeném řízení žalobu rozsudkem, č.j. 30 Ca 343/99-40, ze dne 27. 3. 2001, zamítl. V odůvodnění uvedl, že zjištění skutkového stavu, ze kterého rozhodnutí vycházelo, je správné a je v souladu s obsahem správního spisu. Stejně tak Krajský soud v Plzni konstatoval, že správní orgán posoudil věc správně i po stránce právní. Žalobou je uplatněn nesouhlas s právním posouzením věci. Krajský soud se shodl se závěrem správního orgánu, že na daný případ dopadá ustanovení §195 celního zákona. Dále soud konstatoval, že tvrzení navrhovatele, že částka 295.000,- DEM, kterou zaplatil zahraničnímu subjektu - vlastníkovi předmětného automobilu - není cena tohoto automobilu, ale plnění poskytnuté navrhovateli za zápůjčku 5 automobilů, což navrhovatel v řízení neprokázal a žádné důkazy v tomto směru nenavrhl. Vzhledem k obsahu faktury ze dne 2. 9. 1993, k samotnému prohlášení navrhovatele při přihlašování automobilu do režimu dočasného užívání a vzhledem ke všem dokladům, v nichž je rovněž výše uvedená cena konstatována, zůstalo tvrzení navrhovatele v poloze ničím neprokázaného tvrzení, a celní orgány proto nepochybily, když ve smyslu §66 odst. 1 a 2 celního zákona vycházely z této částky jako z celní hodnoty dováženého zboží. Předmětný automobil v souvislosti s ukončením režimu dočasného užívání nebyl vyvezen zpět do zahraničí, ale bylo mu přiděleno jiné celně schválené určení (§190 odst. 1 celního zákona) a celní orgány obou stupňů v souladu s §195, §238 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a §251 odst. 1 celního zákona při doměření celního dluhu vycházely z celní hodnoty, kterou předmětný osobní automobil měl v okamžiku vzniku celního dluhu, tj. při jeho dovozu do tuzemska propuštěním do režimu dočasného užívání s částečným osvobozením od dovozního cla, celní orgány rovněž podle konstatování soudu nepochybily, jestliže navrhovatelem tvrzenou skutečnost, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na předmětný automobil byla jejími účastníky dohodnuta a navrhovatelem zaplacena jiná kupní cena než ta, z níž celní úřad vycházel při výpočtu dovozního cla podle §193 odst. 1 celního zákona ve smyslu §195 citovaného zákona, správně posoudily jako právně nevýznamnou. Pokud se jedná o rozhodnutí C.ú. ze dne 4. 1. 1999, Krajský soud v Plzni konstatoval, že toto rozhodnutí bylo vydáno vůči obchodnímu jménu V.Š., a nikoliv vůči navrhovateli jako podnikateli - fyzické osobě. Krajský soud dospěl k závěru, že takové rozhodnutí je rozhodnutím nulitním, nicotným, neboť je jím ukládána povinnost něčemu, co není osobou v právním smyslu a není způsobilé mít práva a povinnosti. Tato neodstranitelná vada rozhodnutí způsobuje, že rozhodnutí není způsobilé přivodit právní účinky a nastává stejná situace, jako by neexistovalo. Toto rozhodnutí proto nepředstavovalo překážku k vydání platebního výměru o vyměření celního dluhu ze dne 6. 4. 1999. Krajský soud v Plzni konstatoval, že rozhodnutí ze dne 4. 1. 1999 bylo formálně zrušeno nezákonným postupem podle §55b zákona o správě daní a poplatků, tato vada řízení nemohla mít vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí, a proto k této navrhovatelem namítané vadě nepřihlédl v souladu s ustanovením §250i odst. 3 občanského soudního řádu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni i předchozím rozhodnutím správních orgánů podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru byla těmito rozhodnutími porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), odepřena ochrana vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) a uložena daňová povinnost nad rámec zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), čímž došlo i k porušení čl. 4 odst. 2 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací orgán po přezkoumání platebního výměru ze dne 4. 1. 1999 má odvoláním napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, jinak odvolání zamítnout, jinou možnost nemá. Celní ředitelství však takovým způsobem nerozhodlo a v rozporu s procesními normami nařídilo přezkoumání napadeného rozhodnutí. Celní úřad pak toto pochybení napravil pochybením závažnějším, když ve věci vydal druhé, obsahově shodné rozhodnutí ze dne 6. 4. 1999. Porušení čl. 11 odst. 1 a 5 spatřoval navrhovatel v tom, že správní orgány nemohou ukládat poplatníkům povinnosti nad rámec výslovné právní úpravy. Základní námitkou podporující toto tvrzení je námitka, že celní orgány pochybily, jestliže při propuštění automobilu do volného režimu nestanovily novou celní hodnotu, ale vycházely z původní celní hodnoty při propuštění automobilu do režimu dočasného užívání. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Krajského soudu v Plzni i všechna předcházející rozhodnutí správních orgánů zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že je přesvědčen, že v dané věci bylo postupováno v souladu s platnými zákony České republiky, nedošlo proto k stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzenému porušení jeho práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení práv stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny. Důvody, o které Krajský soud toto své tvrzení opírá, vyplývají z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, na které v plném rozsahu soud odkazuje a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právním posouzením předmětné věci jak příslušnými správními orgány, tak i Krajským soudem v Plzni. Hlavní námitkou pak je nesprávné hodnocení těchto orgánů okamžiku, kdy vznikl celní dluh a z jaké celní hodnoty by se měl celní dluh stanovovat. Ústavní soud přezkoumal postup správních orgánů v předmětné věci a zejména pak i postup Krajského soudu v přezkumném řízení a dospěl k závěru, že rozhodnutími těchto orgánů a jejich postupem nebylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud se shodl s právním názorem Krajského soudu v Plzni, který vyslovil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to že v předmětné věci je nutno vycházet z vymezení režimu dočasného použití (§187 celního zákona) a zejména pak z ustanovení §190 odst. 1 citovaného zákona. Z uvedených ustanovení jednoznačně vyplývá, že je nutno posuzovat celý proces dovozu zboží jednotně od okamžiku, kdy mu byl určen první režim, do něhož bylo zboží propuštěno. Vzhledem k této zásadě je pak jednoznačně aplikovatelné ustanovení §195, §238 odst. 1 písm. b) a odst. 2 a §251 odst. 1 celního zákona. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní orgány i Krajský soud v Plzni postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními právních předpisů a svým postupem neporušily právo navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže byl celní dluh doměřen v souladu s příslušnými ustanoveními celního zákona, pak nelze dospět k závěru, že by postupem těchto orgánů bylo porušeno ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny a nemohlo tak dojít ani k porušení vlastnického práva navrhovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu