ECLI:CZ:US:2002:3.US.599.01
sp. zn. III. ÚS 599/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele PhDr. P.M., zastoupeného JUDr. O.M., směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, čj. 20 Cdo 337/2001-29 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 1997, čj. 13 Co 4/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 1996, čj. 17 C 69/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 10. 2001. Později návrh doplnil podáním ze dne 29. 1. 2002. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, čj. 20 Cdo 337/2001-29 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 1997, čj. 13 Co 4/97-58, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 1996, čj. 17 C 69/95-27. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 17 C 69/95 a 11 C 130/99 a z nich zjistil, že dne 12. 4. 1995 podal navrhovatel žalobu proti R.H. o zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody za údajně neoprávněný prodej sošky, která byla navrhovateli před časem neznámým pachatelem odcizena. Obvodní soud pro Prahu 1 dne 28. 6. 1996 rozsudkem, čj. 17 C 69/95-27, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, že žalovaný měl ve svém držení a dále prodal tutéž sošku, která byla žalobci odcizena. Navrhovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 11. 4. 1997 rozsudkem, čj. 13 Co 4/97-58 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozsudek byl navrhovateli doručen uložením dne 10. 5. 1997, kdy také nabylo právní moci. Tento rozsudek napadl navrhovatel dovoláním. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 10. 1997 dovolací řízení zastavil, neboť navrhovatel nedoplnil dovolání ve stanovené lhůtě o náležitosti uvedené v ust. §241 občanského soudního řádu a proto, že nesjednal pro dovolací řízení zastoupení advokátem, ač sám nemá právnické vzdělání. Toto rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno uložením dne 10. 11. 1997.
Dne 1. 9. 1999 podal navrhovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v uvedené věci, sp.zn. 17 C 69/95, návrh na obnovu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 15. 2. 2000, čj. 11 C 130/99-10, návrh zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že navrhovatel se domáhal obnovy řízení na základě faxového sdělení MS o ceně sošky. Podle názoru navrhovatele totiž soudy v předchozím řízení měly vycházet z přesvědčení, že odcizená soška je prakticky bezcenná. Ze spisového materiálu však vyplynulo, že důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že žalobci se nepodařilo prokázat porušení povinnosti na straně žalovaného. Důkaz o ceně sošky se nijak nevztahoval k tvrzení o porušení právní povinnosti žalovaným, ale k výši případné škody a nemůže být tím důkazem, který by mohl přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Toto rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno uložením dne 15. 3. 2000. Uvedené rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním, které Městský soud v Praze, jako soud odvolací, dne 2. 6. 2000, usnesením, čj. 20 Co 111/2000-16, jako opožděně podané, odmítl. Usnesení bylo navrhovateli doručeno uložením dne 3. 7. 2000. Toto usnesení Městského soudu v Praze navrhovatel napadl dovoláním. Nejvyšší soud ČR dne 30. 5. 2001 usnesením, čj. 20 Cdo 337/2001-29, dovolání odmítl, jako opožděně podané. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací lhůta je lhůtou procesní a zákonnou, jejíž zmeškání nelze prominout. Běh lhůty k podání dovolání končí ve smyslu ust. §57 odst. 2 věta první občanského soudního řádu uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Napadené usnesení bylo navrhovateli doručeno dne 3. 7. 2000, kdy také nabylo právní moci. Dovolání bylo podáno u soudu I. stupně dne 4. 8. 2000, tedy po zákonem stanovené lhůtě.
Navrhovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, čj. 20 Cdo 337/2001-29, včas ústavní stížností. V ní uvedl, že v odmítnutí dovolání pro nedodržení lhůty o jeden den spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. K pozdnímu převzetí rozhodnutí Městského soudu v Praze mělo dojít proto, že v místě trvalého bydliště se navrhovatel denně nezdržuje, neboť se jedná o rodinný dům, který v současnosti opravuje a dům není možné trvale obývat. Zároveň v ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 1997, čj. 13 Co 4/97 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 1996, čj. 17 C 69/95.
Ve smyslu §35 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Ze spisového materiálu zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 4/97-58, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, byl navrhovateli doručen uložením dne 10.5.1997. Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost podal navrhovatel k poštovní přepravě dne 12. 10. 2001, tedy po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 4/97-58 a souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 17 C 69/95-27, podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, odmítnout.
Pokud jde o návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, čj. 20 Cdo 337/2001-29, Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ČR porušení základních práv navrhovatele neshledal. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se pak každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Navrhovateli nebylo bráněno, aby se obrátil se svou věcí na obecný soud. Soudy postupovaly při posuzování této věci v souladu s příslušnými ust. občanského soudního řádu. Podle §240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění platném v době rozhodování Nejvyššího soudu ČR, účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud přisvědčil názoru Nejvyššího soudu, že dovolací lhůta je lhůtou procesní a zákonnou, jejíž zmeškání nelze prominout. Běh lhůty k podání dovolání končí ve smyslu ust. §57 odst. 2 věta první občanského soudního řádu uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Lhůta pro podání dovolání nepochybně počala běžet dne 3. 7. 2000 a dovolání bylo podáno dne 4. 8. 2000, tedy opožděně. Námitka navrhovatele, že se v místě trvalého bydliště pravidelně nezdržoval, protože to na této adrese ani nebylo možné pro opravu rodinného domku, je v daných souvislostech nerozhodná. Navrhovatel uvedenou skutečnost soudu předem neoznámil a neuvedl žádnou jinou adresu pro doručování písemností. Až teprve v podání ze dne 13. 7. 2000, kterým navrhovatel žádal prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, uvedl, že se na adrese svého trvalého bydliště nezdržuje. Ani v tomto podání však soudu neuvedl jinou adresu pro doručování písemností. Soud tedy doručoval rozhodnutí na adresu, která mu ze spisu byla známá, postupoval tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, čj. 20 Cdo 337/2001-29, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu