ECLI:CZ:US:2002:3.US.6.02
sp. zn. III. ÚS 6/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Z. K., zastoupeného JUDr. P.O., advokátem, směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2001, čj. 30 Ca 458/99-36, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 4. 1. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 7. 1. 2002. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2001, čj. 30 Ca 458/99-36, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství Plzeň ze dne 8. 10. 1999, čj. 3959b/110/1999 a rozhodnutím Finančního úřadu v Karlových Varech ze dne 13. 10. 1998, čj. 94861/98/128910/0747. Uvedenými rozhodnutími mělo být zasaženo do navrhovatelových základních práv, zejména do práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 458/99 a z něj zjistil, že Finanční úřad v Karlových Varech vydal dne 13. 10. 1998 dodatečný platební výměr, čj. 94861/98/128910/0747, kterým navrhovateli dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 552.836,- Kč. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodlo finanční ředitelství v Plzni dne 8. 10. 1999 rozhodnutím, čj. 3959b/110/1999 tak, že odvolání zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že podle §23 odst. 1 zákona č. 86/1992 Sb., o daních z příjmů, je základem daně rozdíl, o který příjmy s výjimkou příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje vynaložené na jejich dosažení a udržení. Výdaje se podle §24 cit. zákona odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené zákonem. Pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu - zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Navrhovatel nesouhlasil s tím, aby do základu daně byla zahrnuta hodnota nespotřebovaných zásob ve výši 1 899 820,95,- Kč, neboť tyto zásoby měly být prodány firmě O. p., s.r.o. Karlovy Vary. Podle účetnictví firmy O. p., s.r.o. však tyto zásoby byly účtovány jako vlastní jmění. Zásoby tedy byly využity k jinému účelu než pro jaký byly pořízeny a nesloužily k dosažení zdanitelných příjmů. Výdaje na jejich pořízení proto nemohly být účtovány do nákladů.
Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství napadl navrhovatel správní žalobou. V ní namítal nesprávné právní posouzení situace. Podle navrhovatele společnost O. p., s.r.o. nesprávně účtovala o nabytých zásobách, což nemůže mít vliv na účetnictví navrhovatele. Protože navrhovatel neukončil svou podnikatelskou činnost, je nesprávný závěr správce daně o tom, že zásoby využil k jinému účelu než ke kterému byly pořízeny.
Krajský soud v Plzni dne 25. 10. 2001 rozsudkem, čj. 30 Ca 458/99-36, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že správce daně při rozhodování v předmětné věci postupoval podle platných právních předpisů. Jádrem sporu byla otázka zásob zboží (nákladně zdobených porcelánových výrobků) v ceně 1.899.820,95 Kč, které navrhovatel původně koupil a částku na jejich pořízení uplatnil jako daňový výdaj. Protože navrhovatel byl v inkriminovaném zdaňovacím období poplatníkem daně z příjmů fyzických osob, mohl být jeho výdaj na nákup uvedených zásob posuzován jako daňově uznatelný výdaj jedině tehdy, pokud mu sloužil k dosažení, zajištění nebo udržení jeho zdanitelných příjmů. Důkazní povinnost ležela podle §24 odst. 1 zákona č.586/1992 Sb. na navrhovateli. V průběhu daňového řízení navrhovatel tvrdil, že zásoby zboží použil k dosažení svých příjmů, protože je prodal s celým podnikem prostřednictvím smlouvy společnosti O. p., s.r.o. Uvedenou skutečnost ale ničím neprokázal. O příjmu ve výši 1.899.820,95 Kč navrhovatel samostatně neúčtoval a uskutečnění tohoto zdanitelného plnění nebylo možno prokázat smlouvou prodeji podniku společnosti O. p., s.r.o. Správce daně tedy nepochybil, když uvedený závěr ještě prokazoval okolností zjištěnou u společnosti O. p., s.r.o. Krajský soud proto napadené rozhodnutí Finančního ředitelství potvrdil.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni navrhovatel včas napadl ústavní stížností. V ní namítal, že úvahy, o něž soud své závěry opřel, jsou důsledkem ústavně nekonformní interpretace daňových předpisů. Kromě toho je podle navrhovatele rozhodnutí Finančního ředitelství nepřezkoumatelné, což soud měl vzít v úvahu. Finanční orgány měly přezkoumat rozhodnutí správce daně nejen v rozsahu požadovaném odvoláním, ale měl přihlédnout i k okolnostem, které odvolatel neuplatnil, pokud mohly mít vliv na výrok rozhodnutí. To však neučinil a soud k uvedené okolnosti nepřihlédl. I soud sám podle navrhovatele porušil základní principy daňového řízení, čím zasáhl do navrhovatelových základních práv, především do práva na spravedlivý proces, práva daného čl. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navíc navrhovatel namítal, že v jiných případech, týkajících se jiných rozhodnutí Finančního ředitelství, krajský soud rozhodnutí Finančního ředitelství zrušil.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 27. 2. 2002 uvedl, že ve správní žalobě navrhovatel nenamítal neúplnost zjištění nezbytných pro správné stanovení daňové povinnosti. Proto soud musel z této okolnosti vycházet. Soud rovněž nedospěl k závěru, že by rozhodnutí Finančního ředitelství bylo nepřezkoumatelné. Krajský soud se domnívá, že rozhodnutí Finančního úřadu bylo zákonné a proto jím nemohlo dojít k zasažení do žádného základního práva daného navrhovateli ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, z valné části jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Základní spornou otázkou je problematika zásob zboží, jenž navrhovatel původně koupil a poté příslušnou částku uplatnil jako svůj daňový výdaj. Při posuzování ústavnosti postupu Krajského soudu v Plzni je třeba vycházet z toho, že navrhovatel ve správní žalobě nenamítal neúplnost zjištěných údajů, ale jen nesprávné právní posouzení věci. Krajský soud proto musel vycházet při posuzování případu ze zjištěných skutečností. Je nepochybné, že navrhovatel byl v posuzovaném zdaňovacím období poplatníkem daně z příjmů fyzických osob. Jeho výdaj na nákup uvedených zásob proto mohl být posuzován jako daňově uznatelný výdaj jedině tehdy, pokud by prokázal, že mu sloužil k dosažení, zajištění nebo udržení jeho zdanitelných příjmů. Důkazní povinnost leží v takovém případě podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. na navrhovateli. Navrhovatel ale neprokázal, že mu zásoby sloužily k uvedenému účelu. O příjmu ve výši 1.899.820,95 Kč navrhovatel samostatně neúčtoval a uskutečnění tohoto zdanitelného plnění nebylo možno prokázat smlouvou prodeji podniku společnosti O. p., s.r.o. Správce daně tedy nepochybil, když uvedený závěr ještě prokazoval také jinou okolností, zjištěnou u společnosti O. p., s.r.o. Závěry Krajského soudu, že Finanční ředitelství neporušilo svým postupem navrhovatelova práva, jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a tedy ústavně konformní. V jeho postupu nelze spatřovat zásah do navrhovatelova základního práva na spravedlivý proces. Stejně tak Ústavní soud neshledal v postupu Krajského soudu navrhovatelem namítaný zásah do základních práv daných čl. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. Čl. 1 Listiny stanoví svobodu lidí a jejich rovnost v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Ze spisového materiálu ani z argumentace navrhovatele nikterak nevyplývá, že by byl postupem Krajského soudu či orgánů finanční správy porušen tento článek Listiny. Pokud jde o čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, poskytuje ochranu vlastnictví. Ústavní soud však již mnohokrát judikoval, že Listina poskytuje ochranu vlastnickému právu skutečnému, nikoliv jen tvrzenému. Jestliže orgány finanční správy rozhodly po právu o daňové povinnosti navrhovatele, byť s tímto rozhodnutím navrhovatel nesouhlasil, nelze v jejich postupu spatřovat neústavní zásah do vlastnického práva. Stejně tak Ústavní soud nespatřuje v postupu Krajského soudu a orgánů finanční správy porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého daně a poplatky mohou lze ukládat jen na základě zákona. Z řízení jednoznačně vyplynulo, že daňová povinnost navrhovatele byla dána a sporná daň tedy byla uložena v souladu s cit. článkem Listiny. Ani tu Ústavní soud zásah do základního práva navrhovatele neshledal.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2001, čj. 30 Ca 458/99-36, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu