ECLI:CZ:US:2002:3.US.601.02
sp. zn. III. ÚS 601/02
Usnesení
III. ÚS 601/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002, sp. zn. 19 Co 1486/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel proti nákladové části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002 (19 Co 1486/2002-178) a tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel (v právním postavení žalobce v řízení před obecným soudem) nesouhlasí s tou částí výroku označeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2002 - 15 C 256/2000-152) v části, týkající se nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně stěžovateli. Stěžovatel poukazujíc na nepřípustnou interpretaci ust. §150 o. s. ř. posléze navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak je vpředu označen.
Rozhodnutím soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2002 - 15 C 256/2000-152), ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002 -
19 Co 1486/2002-178), uložil soud I. stupně žalovanému (Zemědělské společnosti D.,
a. s.) zaplatit stěžovateli částku 225.691,- Kč s přísl., z titulu vypořádání majetkového podílu podle zák. č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný navrhl započtení tohoto nároku v plné výši poukazem na to, že stěžovatel mu způsobil škodu odstraněním panelů a asfaltovaného a kamenitého povrchu na parc. č. 34/1 v k. ú. J., který byl opětovně realizován na uvedeném místě investicí žalovaného [na základě trestního oznámení žalovaného byla podána u Okresního soudu v Českých Budějovicích na stěžovatele obžaloba pro trestný čin poškozování cizí věci (§257 odst. 1 tr. zák.), vedená pod sp. zn. 2 T 68/2000; trestní stíhání stěžovatele však bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. února 1998]. Nákladovou částí výroku rozsudku soudu I. stupně, ve znění potvrzujícího rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť obecné soudy shledaly, že jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že při hodnocení důkazů, mezi nimiž byl také zmíněný trestní spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil jednání, kterým způsobil žalovanému škodu a z toho dovodil, že jde o okolnosti, které má na mysli
§150 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran aplikace §150 o. s. ř. se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že důvodem, hodným zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení, jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 - 10 Cmo 260/97). Ústavní soud posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, podmínky užití §150 o. s. ř. blíže vymezit, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, jak se v dané věci v mezích ustálené rozhodovací praxe obecných soudů stalo. Ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně.
Tvrzení stěžovatele stran věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí (v daném případě jeho část, která se náklady řízení zabývá) náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo.
Z takto rozvedených důvodů k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nedošlo; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. října 2002