ECLI:CZ:US:2002:3.US.629.01
sp. zn. III. ÚS 629/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů O.S., M.S., L.J., Z.M. a MUDr. T.D., všichni zastoupeni JUDr. M.N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1243/2001-173, ze dne 8. 8. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 22 Co 429/2000-147, ze dne 20. 2. 2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j. 22 Co 492/2000-153, ze dne 9. 3. 2001 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, č.j. 10 C 74/2000-72, ze dne 30. 6. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé cestou faxového podání podali dne 29. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Návrh byl doplněn písemným podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 1243/2001-173, ze dne 8. 8. 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 22 Co 429/2000-147, ze dne 20. 2. 2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j. 22 Co 492/2000-153, ze dne 9. 3. 2001. Označeným rozsudkem odvolacího soudu byl v meritu věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, č.j. 10 C 74/2000-72, ze dne 30. 6. 2000 a připuštěno dovolání. Rozsudkem soudu I. stupně byl nahrazen souhlas žalovaných spoluvlastníků s přístavbou osobního výtahu v domě v P., na stavební parcele č. 1864, zapsaných na LV 12358 pro k.ú. P., u Katastrálního úřadu v P. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 C 74/2000, vedený u Okresního soudu v Pardubicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných spoluvlastníků předmětných nemovitostí (z celkem 11 žalovaných), proti nimž žalobci ing. M.K. a P.K., podali žalobu o nahrazení souhlasu s přístavbou osobního výtahu v domě, který jako spoluvlastníci obývají žalobci i žalovaní. Ústavní soud dále zjistil, že žalobci koupili od města P. nebytový prostor v označeném domu a získali stavební povolení k adaptaci tohoto prostoru na dvě bytové jednotky a k vestavbě výtahu. V této době byli žalovaní nájemníky v domě, většina z nich s výstavbou vyjádřila souhlas, ale nebyli účastníky řízení. Město P., jako jediný tehdejší vlastník s výstavbou souhlasilo. Podle původního stavebního povolení měla být strojovna výtahu umístěna v pátém nadzemním podlaží a šachta měla být zděná. V průběhu stavby došlo ke změně tak, že strojovna byla umístěna ve dvorním traktu a místo zděné šachty byla zřízena šachta prosklená. Při dílčí kolaudaci byla zkolaudováno jedna bytová jednotka, ale řízení o kolaudaci výtahu bylo přerušeno, protože stavba nebyla provedena v souladu se stavební dokumentací. Stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby a žalobci byli vyzváni k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby. Doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby spočívalo v předložení vyjádření (souhlasu) všech spoluvlastníků nemovitosti. V průběhu stavby totiž město P. převedlo byty do vlastnictví jednotlivých nájemníků. Vzhledem k tomu, že vlastníci bytů jako spoluvlastníci předmětné nemovitosti (dvora, na němž je přístavba realizována) se změnou provedení výtahu nesouhlasili, požádali žalobci o to, aby soud výrokem potřebný souhlas spoluvlastníků nahradil. Žalobě bylo vyhověno, když soud I. stupně rozsudkem, č.j. 10 C 74/2000-72, ze dne 30. 6. 2000, nahradil souhlas žalovaných spoluvlastníků. Pří posuzování této otázky vycházel z ustanovení §139 odst. 2 a 3 občanského zákoníku.
K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, č.j. 22 Co 429/2000-147, ze dne 20. 2. 2001, ve znění opravného usnesení téhož soudu, č.j. 22 Co 492/2000-153, ze dne 9. 3. 2001, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v meritu věci a připustil ve věci dovolání pro otázku zásadního právního významu, kterou spatřoval v tom, zda v případě neshod vlastníků jednotek ve vztahu k pozemku, který mají v podílovém spoluvlastnictví, se vychází z aplikace §11 odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), nebo je třeba aplikovat ustanovení §139 občanského zákoníku a zda znění citovaných ustanovení umožňuje nahradit nesouhlas spoluvlastníků s důležitou záležitostí, popř. důležitou změnou rozhodnutím soudu. V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v předmětné věci soud může nahradit nesouhlas spoluvlastníků svým rozhodnutím, avšak na rozdíl od soudu I. stupně vycházel z přednostní aplikace §11 odst. 8 zákona o vlastnictví bytů. Použití zvláštní úpravy odůvodnil tím, že pozemek je sice v podílovém spoluvlastnictví, avšak toto spoluvlastnictví je spojeno s vlastnictvím jednotky. Podle §11 odst. 8 citovaného zákona ve znění účinném do 1. 7. 2000 nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Přehlasovaní žalobci se mohli obrátit na soud jen v případě, že se jednalo o důležitou záležitost. Odvolací soud dospěl k závěru, že otázka umístění strojovny výtahu je důležitou záležitostí a ztotožnil se se závěry soudu I. stupně o tom, že stavba strojovny na pozemku výrazně neomezuje vlastnická práva žalovaných a že jednání žalobců neodporuje dobrým mravům ve smyslu §3 občanského zákoníku.
K dovolání žalovaných rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 28 Cdo 1243/2001-173, ze dne 8. 8. 2001, dovolání zamítl. K otázce zásadního právního významu uvedl, že zákon o vlastnictví bytů je třeba považovat za normu speciální ve vztahu k obecné úpravě občanského zákoníku. Tento závěr vyplývá jak z vymezení účastníků, tak předmětu úpravy tohoto zákona i zvláštní povahy nepřímého předmětu práv a povinností vlastníků bytů a nebytových prostor, jak je definován v §2 citovaného zákona. Podstata tohoto nepřímého předmětu (bytu) spočívá v tom, že byt nebo nebytový prostor (tzv. jednotka) není fakticky samostatnou věcí, ale je součástí budovy. Vlastnické právo k jednotce však má smysl a právní relevanci jen spolu s podílem na spoluvlastnickém právu ke společným částem domu. Citovaný zákon má i zvláštní úpravu rozhodování společenství vlastníků i řešení jejich neshod. Pokud jde o posuzování podílového spoluvlastnictví k nemovitosti (pozemku), dospěl dovolací soud k závěru shodnému jako soud odvolací, když konstatoval, že rozhodující je okolnost, že pozemek je v podílovém spoluvlastnictví, avšak spoluvlastnictví k němu je spojeno s vlastnictvím jednotky, a proto se na posuzování postupu pro případ neshody vztahuje §11 odst. 8 citovaného zákona, nikoliv ustanovení §136 a násl. občanského zákoníku. Dále konstatoval, že v předmětné věci se jednalo o důležitou záležitost, protože strojovna výtahu tvoří integrální součást výtahu ve smyslu §120 občanského zákoníku, bez ní by provoz výtahu byl pojmově vyloučen. Konečně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této věci je dána pravomoc soudu a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že nelze aplikovat jimi uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí se týká aplikace právních předpisů v jiném znění než těch, které přicházejí v úvahu v rozhodované věci.
Proti všem rozhodnutím obecných soudů podali stěžovatelé (část žalovaných) ústavní stížnost, protože podle jejich názoru napadenými rozsudky došlo k porušení jejich vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny. Poručení čl. 36 Listiny spatřovali stěžovatelé v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, ačkoliv při posouzení věci vycházel z jiného právního názoru než soud I. stupně. Odvolací soud rozhodl o aplikaci jiného právního předpisu na skutkový základ věci zjištěný soudem I. stupně , čímž byla účastníkům nejen odňata možnost se k odlišnému právnímu posouzení věci vyjádřit a tedy byli kráceni na svých procesních právech, ale rozhodnutím byla porušena i zásada dvojinstančního řízení. Porušení vlastnického práva pak spatřovali stěžovatelé v tom, že soudy poskytly svými rozhodnutími ochranu tomu, kdo protiprávním a svévolným způsobem vytvořil stav, který odporuje zákonu a potom následně usiloval o svou ochranu. Soudy tak chránily žalobce, kteří v rozporu se stavebním povolením provedli změnu stavby a pak následně se domáhali jejího schválení. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna tři rozhodnutí obecných soudů.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení. Ve vyjádření konstatoval, že obsahově jde o opakování argumentů, které byly v řízení před soudy již uplatněny. K otázce pravomoci soudu rozhodovat o neshodě mezi spoluvlastníky v této věci ať již podle režimu §11 odst. 8 zákona o vlastnictví bytů nebo podle §139 občanského zákoníku se dovolací soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na toto odůvodnění se plně odvolal. K námitce, že odvolací soud nebyl oprávněn při nezměněném skutkovém stavu posoudit věc právně odlišně, tedy podle ustanovení jiného zákona než soud I. stupně, Nejvyšší soud ČR uvedl, že soud je vázán tvrzeními v návrhu, nikoliv však právní kvalifikací žalobců a to platí i pro odvolací řízení. Nelze tak odvolacímu soudu upřít oprávnění posoudit věc (při jinak nezměněném skutkovém stavu) odlišně, než jak to učinil soud I. stupně. Podle jeho názoru v předmětné věci nedošlo k porušení ústavněprávních předpisů.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na soudní a jinou ochranu a ochrany práva vlastnického, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností dovolávali především práva na soudní a jinou ochranu, jeho porušení napadenými rozhodnutími spatřovali v tom, že odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného před soudem I. stupně aplikoval jiné právní předpisy než soud I. stupně a znemožnil tak stěžovatelům k těmto skutečnostem se vyjádřit, čímž byla porušena i zásada dvojinstančnosti řízení. Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu a následně soudu dovolacího nedošlo k porušení uváděného základního práva. Jak správně uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší soud ČR civilní soudní řízení je jednotné, tedy i pro odvolací řízení platí, že tento soud je vázán petitem a tvrzeními žalobců, nikoliv však jejich právní kvalifikací. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu dostatečně a řádně zjištěného před soudem I. stupně, jeho právní kvalifikace, kterou vyjádřil a dostatečně zdůvodnil v odůvodnění rozhodnutí, byla odlišná od soudu I. stupně, i když právní závěr byl shodný. Jádro problému spočívalo v tom, zda na předmětnou věc aplikovat obecnou úpravu občanského zákoníku (§139 a násl.) nebo zvláštní úpravu danou zákonem o vlastnictví bytů. Ústavní soud se v tomto bodě zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným a odůvodněným i v rozhodnutí dovolacího soudu. Rozhodujícím je vlastnictví jednotky (bytu), podílové spoluvlastnictví k pozemku je neoddělitelně spojeno právě s vlastnictvím bytu, a proto je nutno posuzovat veškeré vztahy podle zákona o vlastnictví bytů, pokud jsou příslušné otázky v tomto zákoně speciálně upraveny, a teprve v případě absence zvláštní úpravy lze subsidiárně aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Zákon o vlastnictví bytů obsahuje zvláštní úpravu řešení neshod mezi společenstvím vlastníků, a proto je v dané věci založena pravomoc obecných soudů k rozhodování. Jestliže tedy obecné soudy postupovaly způsobem, který je uvedenou úpravou předvídán a zakotven, nelze v jejich postupu spatřovat porušení práva na soudní a jinou ochranu.
Stěžovatelé dále namítali porušení svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Ani zde Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejícího nemohl přisvědčit jejich námitce. Obecné soudy se velmi podrobně zabývaly zkoumáním věci a posuzovaly míru zásahu do vlastnického práva stěžovatelů (vlastnického práva k bytu a podílového spoluvlastnického práva k pozemku) a dospěly k závěru, že intenzita zásahu je nepatrná a neomezuje stěžovatele ve výkonu jejich práva. Ústavní soud se s jejich závěry ztotožnil.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu