ECLI:CZ:US:2002:3.US.669.01
sp. zn. III. ÚS 669/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti A.N., zastoupeného JUDr. J.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2001, č.j. Odo 164/2001-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2001, č.j. Odo 164/2001-277, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.11.2000, čj. 15 Co 494/99-255, jako opožděné. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel uvedl, že napadené rozhodnutí nepovažuje za správné a tedy zákonné. Namítá, že lhůta pro podání dovolání měla být posuzována podle občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb., nikoliv podle předpisů účinných před 1.1.2001. Dále polemizuje se způsobem označení osob podílejících se na rozhodnutí a osob podepisujících rozhodnutí.
Z přiloženého napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že ve stěžovatelově právní věci týkající se vypořádání sdružení vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 238/93 vydal Krajský soud v Ostravě dne 29.11.2000 rozsudek, č.j. 15 Co 494/99-255, jímž změnil rozsudek soudu I. stupně a zčásti žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel, v postavení žalovaného, dovolání, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 1.3.2001. Přitom napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 9.1.2001. Nejvyšší soud ČR odvolání odmítl, když při aplikaci přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zdůraznil, že dovolání mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o rozsudek vydaný po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů. V důsledku této konstrukce dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání je zjevně opožděné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím dovolacího soudu a dospěl k závěru, že je neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté, hlavě první, bodu 17., na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přisvědčil jeho vlastní interpretaci obsahu poučení krajského soudu o dovolání.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací občanského soudního řádu, již judikoval (např. usnesení z 24.1.2002 sp.zn. IV.ÚS 560/01, z 25.1.2002 sp.zn. IV.ÚS 617/01, z 15.11.2001 sp.zn. III.ÚS 616/01 a z 20.2.2002 sp.zn. IV.ÚS 22/02), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález z 29.5.1997 sp. zn. III.ÚS 31/97). Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. Z připojeného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 7 C 238/93 Ústavní soud navíc zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.11.2000 (č.l. 266 a 267) obsahoval poučení o možnosti podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí; nejde proto o případ, o němž rozhodl Ústavní soud nálezem z 20.2.2002 sp.zn. II. ÚS 618/01. Bylo tedy na stěžovateli, který v té době byl kvalifikovaně právně zastoupen, aby zvolil adekvátní právní prostředky k ochraně svých zájmů.
Ústavní soud ani další stěžovatelovy námitky (ohledně údajného rozhodování předsedou senátu, či ohledně chybějícího podpisu předsedy senátu na usnesení) neshledal opodstatněnými. Ze soudního spisu vyplývá, že o dovolání rozhodoval senát ve složení JUDr. F.F., CSc., předseda senátu, a soudci JUDr. I.Š. a JUDr. M.G. (č.l. 266) a že originál usnesení vlastnoručně podepsal předseda senátu (č.l. 278).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu