ECLI:CZ:US:2002:3.US.684.01
sp. zn. III. ÚS 684/01
Usnesení
III. ÚS 684/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. C., zastoupeného JUDr. E. J., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2001, sp. zn. 38 Ca 461/2000, mimo ústní jednání dne 20. června 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel ve své správní věci proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2001
(38 Ca 461/2000-103), jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti "rozhodnutí" ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 11. července 1994 (BIS 375/6-94) a tvrdil, že tímto postupem obecného soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená
v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) spatřoval v tom, že v rozporu se zákonem (§138 zák. č. 527/1992 Sb.,
o Bezpečnostní informační službě České republiky, v platném znění, dále jen zák. č.
527/1992 Sb.) nebylo vydáno Bezpečnostní informační službou České republiky
(od 30. 7. 1994 Bezpečnostní informační služba, dále jen BIS) ve věci jeho žádostí
o vyplacení odchodného ze dne 8. 4. 1994 a 9. 6. 1994 rozhodnutí a že tak byl zbaven práva na soudní ochranu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zakázal BIS setrvávat v porušování zákona odmítáním vydat ve věci jeho odchodného rozhodnutí, eventuálně, pokud by posoudil v rozporu se závěry obecného soudu (Městského soudu v Praze) dopisy ředitele BIS jako rozhodnutí, aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona), tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
BIS, vedlejší účastník řízení, se k výzvě Ústavního soudu vyjádřila obsáhlým podáním, ve kterém - stručně shrnuto - odůvodnila z věcného hlediska, proč odchodné stěžovateli být přiznáno nemohlo. O této skutečnosti byl stěžovatel uvědoměn dopisy ze dne 3. 6. 1994 (BIS-278/6-94) a ze dne 11. 7. 1994 (BIS-375/6-94). Městský soud v Praze podle názoru vedlejšího účastníka tím, že řízení zastavil, rozptýlil pochybnosti o tom, zda přípisy ředitele BIS jsou rozhodnutími. Proto ředitel BIS vydal v právní věci nároku stěžovatele na odchodné rozhodnutí ze dne 23. 11. 2001 (72-18/2001-BIS-1), kterým rozhodl tak, že mu odchodné nenáleží. Závěrem svého podání vedlejší účastník poukázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 209/01 ze dne 20. 12. 2001 a ve věci III. ÚS 111/2000 ze dne
18. 5. 2000 ve vztahu k zápočtu dob pro účely příspěvku za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, resp. její zamítnutí.
Ústavní soud vyžádal uvedené rozhodnutí BIS (ze dne 23. 11. 2001, čj.
72-18/2001-BIS-1), které bylo vedlejším účastníkem zasláno společně s rozhodnutím BIS
II. stupně (ze dne 11. 3. 2002, čj. 7-4/2002-BIS-1) a po prostudování vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (sp. zn. 38 Ca 461/2000) konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak vyplývá z vyjádření vedlejšího účastníka ve věci odchodného stěžovatele bylo dne 23. 11. 2001 vydáno BIS rozhodnutí (72-18/2001-BIS-1), kterým bylo ve znění rozhodnutí BIS II. stupně ze dne 11. 3. 2002 (7-4/2002-BIS-1) rozhodnuto tak, že odchodné stěžovateli podle §126 odst. 1 zák. č. 527/1992 Sb. nenáleží, neboť služební poměr v orgánech uvedených v ust. 158 zák. č. 527/1992 Sb. trval po dobu 4 let, 2 měsíců a 15 dní, takže nebyla naplněna podmínka stanovená v §126 odst. 1 téhož zákona, totiž aby služební poměr trval alespoň šest let. Uvedená rozhodnutí BIS nabyla právní moci dne 15. 3. 2002. První části stěžovatelova žádání v ústavní stížnosti bylo tedy již vyhověno a nebylo nutno se jí zabývat.
Vzhledem k tomu, že ve věci stěžovatele byla vydána uvedená rozhodnutí BIS, kterými bylo autoritativně rozhodnuto shodně, jak bylo sdělováno stěžovateli v předchozích přípisech BIS ve formě dopisu, a která v rámci tohoto řízení být předmětem přezkumu Ústavním soudem nemohou, bylo nutno zabývat se otázkou, zda stěžovatel, pokud s uvedenými rozhodnutími nesouhlasí, může ve své věci uplatnit jiné procesní prostředky k ochraně svých práv. Z evidence podání Ústavního soudu je však zřejmé, že tak již činí,
o čemž svědčí jeho ústavní stížnost vedená pod sp. zn. IV. ÚS 255/2002, směřující proti rozhodnutí BIS II. stupně (BIS 7-4/2002-BIS-1).
Za této situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že stěžovatel před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva v jeho věci poskytuje (§75 odst. 1 zákona), neboť o jeho věcném nároku bylo rozhodnuto v jiném (následném) řízení, které bylo ukončeno vpředu označeným rozhodnutím BIS II. stupně, proti němuž stěžovatel dále brojí v dalším řízení před Ústavním soudem; ústavní stížnost byla proto posouzena jako nepřípustná.
O nepřípustné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43
odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. června 2002