ECLI:CZ:US:2002:3.US.707.01
sp. zn. III. ÚS 707/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele R.M., zastoupeného Mgr. D.P., směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2001, čj. 22 Ca 585/2000-25, ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 26. 10. 2000, čj. PÚ-2054/92/Pol/0/II, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 10. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2001, čj. 22 Ca 585/2000-25, ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu ze dne 26. 10. 2000, čj. PÚ-2054/92/Pol/0/II (v petitu návrhu je nesprávně uvedeno čj. PÚ-2056/92/Pol/0/II). Navrhovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho základní práva, zejména právo dané čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 585/2000 a z něj zjistil, že O.Ú., okresní pozemkový úřad, vydal dne 26. 10. 2000 rozhodnutí, čj. PÚ-2054/92/Pol/0/II, kterým určil, že navrhovatel není vlastníkem pozemků v k.ú. M., v rozhodnutí specifikovaných. Rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že navrhovatel není oprávněnou osobou podle §6 odst. 1 písmeno o) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pozemky byly vyvlastněny v 50. letech za náhradu podle tehdy platných předpisů a náhrada byla složena u Č ve prospěch právních předchůdců navrhovatele.
Uvedené rozhodnutí napadl navrhovatel návrhem na přezkoumání, podaným ke krajskému soudu, v němž namítal, že v řízení nebylo zpochybněno, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., a že k vyvlastnění došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Krajský soud v Ostravě dne 19. 9. 2001 rozsudkem, čj. 22 Ca 585/2000-25, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Podle krajského soudu rozhodl pozemkový úřad na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. Předpokladem úspěšného uplatnění restitučního nároku na vydání nemovitého majetku, který přešel na stát, je, že se tak stalo některým ze způsobů uvedených v ust. §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se pozemky původních spoluvlastníků staly součástí vojenského újezdu L. na základě zákona č. 169/1949 Sb., který opravňoval vládu, aby z území dosavadních obcí zřizovala vojenské újezdy. VÚ L., byl zřízen vyhláškou ministerstva vnitra č. 193/1950 Sb., v souladu s tímto zákonem. K zestátnění předmětných pozemků došlo v souladu s tehdy platnými předpisy. Za zestátněné pozemky byla vyplacena kupní cena, která byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy.
Uvedený rozsudek Krajského soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V namítal, že tímto rozsudkem byla porušena jeho základní práva daná čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K zásahu do uvedených práv mělo dojít tím, že soudy nesprávně posoudily skutečnost, že k zestátnění předmětných pozemků došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, cena nebyla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy a náhrada nebyla nikdy právním předchůdcům navrhovatele vyplacena. Z uvedených důvodů navrhoval, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i související rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 1. 2. 2002, poukázal na to, že se návrhem řádně zabýval v souladu se zněním páté části občanského osudního řádu, platné v době rozhodování soudu. Ze skutečnosti, že neshledal opravný prostředek důvodným, nelze vyvozovat, že byla porušeno právo navrhovatele na soudní ochranu.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Ostravě se předmětnou věcí na základě žaloby navrhovatele, za přítomnosti jeho zástupce (obecného zmocněnce), zabýval a to v souladu s tehdy platným zněním části páté občanského soudního řádu, kdy zkoumal, zda správním rozhodnutím O.Ú., pozemkového úřadu, nebyl porušen zákon. Navrhovateli tedy nebylo bráněno, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Rozhodnutí krajský soud, podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Postupoval přitom v souladu s platnými zákony a tedy ústavně konformním způsobem. Z pouhé skutečnosti, že soud žalobě navrhovatele nevyhověl, nelze usuzovat na to, že bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2001, čj. 22 Ca 585/2000-25, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu