ECLI:CZ:US:2002:3.US.725.01
sp. zn. III. ÚS 725/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelek J.H. a M.H., zastoupených JUDr. M.N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 11 Co 559/2001-194, ze dne 12. 9. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 16 C 182/97-135, ze dne 18. 12. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelky podaly dne 17. 12. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2001. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 11 Co 559/2001-194, ze dne 12. 9. 2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 16 C 182/97-135, ze dne 18. 12. 2000. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelek porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Návrh byl podán včas, i když obecný zmocněnec navrhovatelky J.H. uvedl jako datum převzetí zásilky (rozhodnutí odvolacího soudu) den 5. 10. 2001. Tento den nemohl být dnem převzetí zásilky, když pošta oznámila uložení této zásilky dne 26. 10. 2001 a zbývajícím účastníkům byla tato zásilka doručena dne 26. 10. 2001 (žalovaný) a dne 5. 11. 2001 (druhá žalobkyně).
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 16 C 182/97, vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy podaly žalobu proti ZD S.K. (dále jen "žalovaný") o náhradu škody a o zaplacení peněžitých částek ve výši 50.154,- Kč každé ze žalobkyň. Žalobkyně původně podaly návrh k Okresnímu soudu v Ostravě, který postupně usnesením, č.j. 22 C 560/95-9, ze dne 23. 6. 1997 a usnesením, č.j. 62 C 553/97-6, ze dne 14. 1. 1998, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Novém Jičíně, který obě řízení spojil ke společnému projednání a rozhodnutí dne 13. 9. 1999 a obě věci byly nadále vedeny pod sp. zn. 16 C 182/97.
K věci samé Ústavní soud zjistil, že navrhovatelky se podanými žalobami domáhaly náhrady škody, kterou jim žalovaný měl způsobit špatným postupem při výpočtu základního podílu na transformaci družstva, původně ve výši 200.000,- Kč u každé z nich. V dalším upřesnění žaloby pak navrhovatelky žádaly náhradu škody, kterou měly utrpět porušením právních povinností žalovaného při transformaci družstva a po ní, v nespecifikované výši a ušlý zisk vyjádřený úrokem z prodlení. Dále požadovaly zaplacení dalšího podílu na transformaci z titulu vlastnictví zemědělské půdy ve výši 50.154,- Kč u každé. Konečně navrhovatelky při dalším jednání upřesnily žalobu tak, že specifikovaly výši požadované náhrady škody na částku 432.190,- Kč pro každou z nich. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem, č.j. 16 C 182/97-135, ze dne 18. 12. 2000 rozhodl tak, že ve výroku I přiznal každé z navrhovatelek částku 50.154,- Kč, ve výroku II zamítl návrh na zaplacení částky 432.190,- Kč každé z titulu náhrady škody s ušlým ziskem vyjádřeným úroky z prodlení a ve výroku III rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku pak soud I. stupně k zamítavé části výroku uvedl, že navrhovatelky v průběhu řízení nepředložily další důkazy, z nichž by bylo možno zjistit jiné skutečnosti, než jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí, a proto soud dospěl k závěru, že žalovaný neuvedl žádnou skutečnost, ze které by bylo možno dospět k závěru, že došlo k takovému porušení platného a závazného právního předpisu, z něhož by navrhovatelkám vznikla zcela konkrétní vyčíslitelná škoda a mezi takovouto škodou a jednáním žalovaného by existovala příčinná souvislost. Proto soud I. stupně žalobu v části, kterou se každá z navrhovatelek domáhala zaplacení částky 432.190,- Kč s příslušenstvím, v plném rozsahu zamítl.
K odvolání navrhovatelek do všech výroků rozsudku soudu I. stupně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě. Odvolací soud rozsudkem, č.j. 11 Co 559/2001-194, ze dne 12. 9. 2001, rozhodl ve výroku I o nepřipuštění návrhu na zaplacení úroků z prodlení k přiznané částce 50.154,- Kč, ve výroku II odmítl odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o přiznání částky 50.154,- Kč každé ze žalobkyň, ve výroku III potvrdil zbývající část rozsudku soudu I. stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K odmítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, že každé z navrhovatelek přísluší částka 50.154,- Kč, soud II. stupně uvedl, že právo odvolání má jen ten účastník, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma, odvolání nemůže podat ten účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu I. stupně vyhověno. Dále odvolací soud uvedl, že nepřipustil v souladu s §211 a §95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozšíření (změnu) návrhu tak, aby žalovaný byl povinen zaplatit každé z navrhovatelek kromě již přiznané částky 50.154,- Kč také ušlý zisk z této částky vyjádřený úroky z prodlení ve specifikované výši, protože by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ke zbývající části rozhodnutí (výrok potvrzující zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně) odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu je zcela evidentní, že navrhovatelky uplatňovaly vůči žalovanému nárok z titulu náhrady škody. Jak vyplývá z ustanovení §420 občanského zákoníku předpoklady odpovědnosti za škodu jsou škoda jako majetková újma, porušení právní povinnosti, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou, zavinění. Škoda se přitom chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Z tohoto pohledu, uvedl odvolací soud, se v projednávané věci uplatněný nárok nedá posuzovat jako skutečná škoda. Zároveň se nejedná ani o ušlý zisk. Již z toho je zřejmé, že žalobě nebylo možné vyhovět, když chybí základní předpoklad pro přiznání náhrady škody, a to samotná existence škody. Podle názoru odvolacího soudu nelze uplatněné nároky podřadit pod právní institut náhrady škody, a proto potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně jako věcně správný.
Obsáhlou ústavní stížností navrhovatelky napadly obě uvedená rozhodnutí obecných soudů, protože podle jejich názoru byla těmito rozhodnutími porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy a bylo porušeno právo navrhovatelek na ochranu vlastnictví a právo navrhovatelek na soudní ochranu. Porušení uvedených práv napadenými rozhodnutími spatřovaly navrhovatelky v tom, že soud I. stupně špatně prováděl dokazování a nepřipustil možnost navrhovatelek vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a některé důkazy vůbec nepřijal, aniž sdělil důvody pro jejich odmítnutí. Pochybení Krajského soudu pak spatřovaly navrhovatelky v tom, že tento soud neprováděl žádné další dokazování s odůvodněním, že problematiku považuje za právní, nikoliv skutkovou. Navrhovatelky se tak dostaly do situace, kdy okresní soud zamítl žalobu z důvodu neprokázání škody, přičemž dokazování řádně neprováděl, a krajský soud jeho závěry potvrdil, když dokazování provést odmítl úplně. Tímto postupem bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Další pochybení spatřovaly navrhovatelky v tom, že odvolací soud jim odepřel právo, aby věc byla projednána v jejich přítomnosti. Na počátku řízení využili obecní zmocněnci navrhovatelek práva vyjádřit se k osobám soudců a odmítli dva soudce odvolacího soudu, důvody odmítnutí byly diktovány a zapisovány přímo do protokolu. Na základě tohoto odmítnutí byla jedna z navrhovatelek (druhá navrhovatelka nebyla přítomna) a oba obecní zmocněnci vykázáni ze soudní síně předsedou senátu, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhovatelky pro žádaly, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě. K námitce, že navrhovatelkám bylo odepřeno právo, aby věc byla projednávána v jejich přítomnosti, odvolací soud uvedl, že s tímto tvrzením nesouhlasí a odkazuje na protokol o jednání ze dne 12. 9. 2001.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky se dovolávaly ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Obsáhlá ústavní stížnost navrhovatelek je koncipována tak, že Ústavní soud by měl znovu věcně posuzovat původní žalobu navrhovatelek, takto jsou koncipovány i navrhované důkazy. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud není další instancí obecných soudů a napadená rozhodnutí přezkoumává pouze z hlediska jejich namítané protiústavnosti. Vzhledem k této skutečnosti je pak jádrem podané ústavní stížnosti polemika navrhovatelek s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy, námitky k procesu dokazování a námitka, týkající se porušení práva na projednání věci za jejich přítomnosti.
K námitkám týkajícím se procesu dokazování a hodnocení důkazů Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy, zejména pak soud I. stupně prováděl velmi rozsáhlé dokazování, provedené důkazy v odůvodnění rozhodnutí uvedl. Z hlediska hodnocení provedených důkazů pak Ústavní soud konstatoval, že hodnocení důkazů ve smyslu §132 o.s.ř. je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, která soudu přikazuje hodnotit jednotlivé důkazy samostatně i v jejich vzájemných souvislostech. Hodnocení důkazů je pak věcí obecného soudu samého a Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat tento proces, pokud obecný soud postupoval ve smyslu výše uvedené zásady. V předmětné věci v procesu hodnocení důkazů postupovaly obecné soudy v intencích výše uvedené zásady a nelze zde konstatovat extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a návaznými právním závěry, kdy pouze takové zjištění by opravňovalo Ústavní soud k zásahu do procesu hodnocení důkazů.
K námitce, že odvolací soud odepřel navrhovatelkám právo, aby věc byla projednávána v jejich přítomnosti pak Ústavní soud přezkoumal protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 4. 9. 2001. Podle tohoto protokolu po zahájení jednání pověřený člen senátu přednesl podle obsahu spisů soudu I. stupně stav věci a dosavadní průběh řízení. Dále pak obecný zmocněnec první navrhovatelky přednesl velmi obsáhlé prohlášení, jehož podstatou bylo vyjádření ke dvěma členům senátu odvolacího soudu a které diktoval přímo do protokolu. K výslovné výzvě předsedy senátu, zda má být toto vyjádření považováno za vznesení námitky podjatosti těchto soudců, uvedli oba zmocněnci navrhovatelek, že nevznášejí námitku podjatosti, ale že odmítají, aby tuto věc projednal současný senát. Předseda senátu poté již neumožnil obecnému zmocněnci první navrhovatelky další protokolaci. Dále s obdobnými připomínkami vystoupil i obecný zmocněnec druhé navrhovatelky, který rovněž uvedl, že odmítá oba soudce, nikoliv však pro podjatost. Předseda senátu poté poučil o právu zúčastnit se jednání a o možnosti opustit jednací síň. Z protokolu dále vyplývá, že oba obecní zmocněnci uvedli, že důvody uplatněné námitky byly proneseny řádně a navrhovatelky nevidí důvodu, aby nadále po vykázání z jednací síně zůstaly, a proto ji opustily. Z uvedeného protokolu podle názoru Ústavního soudu nevyplývá, že by odvolací soud znemožnil navrhovatelkám, aby byly přítomny při projednávání své věci. Odvolací soud pouze v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. poučil navrhovatelky o tom, že mají právo být přítomny projednávání své věci, nikoliv však povinnost, a proto mohou opustit jednací síň. Navrhovatelky pak samy dobrovolně jednací síň opustily. Ústavní soud vzhledem k této situaci dospěl k závěru, že obecný (odvolací) soud svým konáním nezabránil navrhovatelkám, aby byly přítomny projednávání své věci, a proto nelze tuto námitku považovat za porušení práva na soudní ochranu. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky nebylo porušeno právo na soudní ochranu a v této souvislosti ani základní práva dále navrhovatelkami označená.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu