ECLI:CZ:US:2002:3.US.747.01
sp. zn. III. ÚS 747/01
Usnesení
III. ÚS 747/01
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci stěžovatelky L., zastoupené Mgr. et Mgr. V.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2001, čj. 38 Ca 390/2000-17, rozhodnutí FŘ ze dne 26. června 2000, čj. 5415/130/99, a platebnímu výměru F.ú. ze dne 25. srpna 1999, čj. 20464/99/066970/2035, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2001 (38 Ca 390/2000-17), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí FŘ ze dne 26. června 2000 (5415/130/99) a platebnímu výměru na daň z lihu a lihovin F.ú. ze dne 25. srpna 1999 (20464/99/066970/2035), jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit spotřební daň z lihu za zdaňovací období březen 1998 ve výši 16,793.946,- Kč, když správce daně neuznal nárok na nadměrný odpočet v totožné výši, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Obdobné námitky vznesla stěžovatelka i vůči rozhodnutí obecného soudu, který ve stěžovatelčině věci rozhodoval v režimu správního soudnictví, a nadto mu vytkla, že se ve svém (žalobu zamítavém) rozhodnutí omezil "jen na formální podmínky" postupu finančních úřadů a nevypořádal se s jejími odvolacími námitkami.
Stěžovatelka, která se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí, odůvodnila ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčena na právech, která plynou z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zejména na ústavně zaručeném právu dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, dle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti napadeným rozhodnutím, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit spotřební daň z lihu za zdaňovací období březen 1998 ve výši 16,793.946,- Kč, když správce daně neuznal nárok na nadměrný odpočet v totožné výši, neboť nárok na vrácení daně vzniká dnem vydání rozhodnutí celního úřadu a je možno jej uplatnit nejpozději do šesti měsíců (§12 odst. 3 zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v platném znění, dále jen zákon o spotřebních daních). Stěžovatelka podala opožděné daňové přiznání, v němž přiznala daň ve výši 16,793.946,- Kč a současně uplatnila nárok na vrácení této částky; v ústavní stížnosti polemizovala s argumentací správních orgánů a obecného soudu a tvrdila, že pokud daňové přiznání bylo podáno ve lhůtě stanovené správcem daně, nemohlo dojít k jeho zániku.
Za tohoto stavu, kdy Ústavnímu soudu ve smyslu jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či legalitu rozhodnutí orgánů veřejné moci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další) a kdy stěžovatelka řádně nesplnila daňovou povinnost, která jí vznikla při tuzemské výrobě dnem vyskladnění vybraných výrobků [§5 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních], nebylo včas správci daně podáno daňové přiznání (§13 odst. 2 zákona o spotřebních daních), a zejména kdy správní orgán II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (§50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění) podrobně vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí stěžovatelčina odvolání, nelze dospět k závěru, že správní orgány při vyměření spotřební daně stěžovatelky postupovaly v rozporu se zákonem, nebo že by svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatelka dovolávala.
Nejiná situace je co do rozhodnutí obecného soudu, jímž byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta (§250j odst. 1 o. s. ř.); v režimu správního soudnictví posuzoval tento soud, v mezích zákonem stanovených, zákonnost napadených správních rozhodnutí, a také on své rozhodovací důvody v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil (§157 odst. 2 o. s. ř.), a to natolik úplně, že mu nelze ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Obdobně neobstojí stěžovatelčino tvrzení stran výkladu §12 odst. 5 zákona o spotřebních daních, že nárok na vrácení nezaniká, byť nebyl ve stanovené lhůtě uplatněn. Měla-li stěžovatelka správně podat daňové přiznání k daňové povinnosti za březen 1998 do 25. dne měsíce dubna 1998, pak podle ust. §12 odst. 3 zákona je tato lhůta pro uplatnění nároku na vrácení daně prodloužena tak, že pokud by uplatnila nárok do 6 měsíců od
března 1998 (od vyskladnění výrobků), tedy do září 1998, měla by nárok na vrácení daně. Jestliže stěžovatelka podala daňové přiznání po lhůtě pro uplatnění nároku na vrácení daně, pak ve shodě s §12 odst. 5 zákona o spotřebních daních tento nárok již nelze přiznat, neboť zaniká. Lhůtu pro uplatnění nároku nelze ani prodlužovat či navracet v předešlý stav (nelze použít §14 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění), nárok zaniká s konečnou platností; postup správce daně tak byl zcela ve shodě se zákonem a důsledně vzato také v souladu s ústavním pořádkem republiky.
Z důvodů takto vyložených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. února 2002