ECLI:CZ:US:2002:3.US.750.01
sp. zn. III. ÚS 750/01
Usnesení
III. ÚS 750/01
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1999, sp. zn. 22 Ca 215/98, mimo ústní jednání dne 13. února 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své důchodové věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 1999 (22 Ca 215/98-27) a tvrdil, z důvodů obšírně rozvedených, že toto rozhodnutí obecného soudu - stručně shrnuto - je věcně nesprávné, vzhledem k tomu posudky posudkových komisí, které ve věci představují zásadní důkaz "nepřihlédly ke stanoviskům ošetřujících lékařů", že "v průběhu soudního řízení se odpůrce (Česká správa sociálního zabezpečení) snažil ovlivnit řízení" a že znalecké dokazování za dané situace nepředstavuje "odborné vyšetření, ale je pouhým administrativním úkonem komise". S odkazem (blíže nezdůvodněným) na ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) stěžovatel posléze navrhl, aby rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno.
Ústavní stížnost je dílem opožděná, dílem nepřípustná.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl opravný prostředek stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (jako odpůrce), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí odpůrce, z důvodu v odůvodnění rozhodnutí náležitě vyloženým (§157 odst. 2 o. s. ř.), potvrzeno a obdobným způsobem bylo rozhodnuto (ve vztahu k tomuto rozhodnutí) odvolacím soudem (Vrchním soudem v Olomouci); toto rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek ze dne 11. ledna 2001) stal se pravomocným dnem 9. února 2001.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je rozsudek odvolacího soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem 9. února 2001 (§72 odst. 2 al. 1 zákona). Byla-li však podána dne 28. prosince 2001 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, o němž dovolacím soudem (Nejvyšším soudem ČR) bylo rozhodnuto (pro opožděnost) odmítavým výrokem, neboť ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu podání dovolání běh lhůty stanovené zákonem pro podání ústavní stížnosti nestaví a nelze je juri odrazit od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nadto dovolání odmítajícího a limine pro nedodržení zákonných podmínek.
Mimo to ústavní stížnost stěžovatele napadá v rozporu se zákonem (§72 odst. 2 zákona) rozhodnutí prvostupňové, byť by toto bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu; stěžovatelova věc skončila totiž před obecnými soudy nikoli rozhodnutím obecného soudu
I. stupně, ale rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
1. října 1999, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2001), a proto lze prvostupňové rozhodnutí obecného soudu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) podrobit přezkumu jen ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, které samo, jako rozhodnutí potvrzující rozhodnutí obecného soudu I. stupně, musí být ústavní stížností napadeno; jiný postup zakládá pro meritorní posouzení ústavní stížnosti překážku nepřípustnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Z důvodů takto rozvedených bylo o procesně vadně podané ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. b), písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. února 2002