ECLI:CZ:US:2002:3.US.87.02
sp. zn. III. ÚS 87/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele N., s.r.o., právně zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2001, čj. 28 Ca 258/2001-33, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 6. 2. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2001, čj. 28 Ca 258/2001-33. Navrhovatel tvrdil, že zmíněným usnesením byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 258/2001 a z něj zjistil, že navrhovatel podal dne 20. 6. 2001 tomuto soudu žalobu o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 19. 7. 1999, čj. FŘ 4301/3/99. Městský soud usnesením ze dne 10. 12. 2001, čj. 28 Ca 258/2001-33, řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem. Napadené rozhodnutí Finančního ředitelství bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatele dne 21. 7. 1999. Podle §250b odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu, pokud zvláštní zákon nestanoví něco jiného. Poslední den lhůty k podání žaloby byl den 21. 9. 1999. V daném případě byla žaloba podána k poštovní přepravě dne 15. 6. 2001, tedy po lhůtě zákonem stanovené.
Navrhovatel napadl výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze včas ústavní stížností. V ní namítal, že uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, tedy právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. K porušení uvedeného práva mělo dojít tím, že Městský soud nesprávně posoudil otázku doručení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 19. 7. 1999, čj. FŘ-4301/3/99. Předmětné rozhodnutí totiž bylo doručeno jen právnímu zástupci navrhovatele JUDr. M. J., nikoliv navrhovateli samotnému, ačkoliv písemná plná moc, kterou navrhovatel JUDr. J. vystavil, byla omezena jen na úkon podání odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9, nikoliv pro celé řízení. Podle navrhovatele mělo Finanční ředitelství doručit předmětné rozhodnutí dle §17 zákona č. 337/1992 Sb. nejen jeho právnímu zástupci, ale i navrhovateli samotnému. Protože se tak nestalo, nemohla lhůta pro podání žaloby uplynout dnem 21. 9. 1999, jak dovodil Městský soud.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 15. 3. 2002 poukázal na to, že plnou moc ze dne 5. 10. 1998 posoudil dle jejího obsahu jako všeobecnou plnou moc, neboť šlo o plnou moc k zastupování ve všech právních věcech a k vykonání všech úkonů. Dovětek plné moci, stanovící, že jde rovněž o plnou moc zvláštní k podání odvolání proti předmětnému platebnímu výměru, na věci nic nemění, neboť ve vztahu k plné moci jako celku neznamená omezení rozsahu, v němž bylo zmocnění uděleno. Správní orgán proto správně doručoval napadené rozhodnutí pouze právnímu zástupci navrhovatele.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud si vyžádal ze spisu Finančního úřadu pro Prahu 8, čj. 148861/998/009511/5408, kde se spis nyní nalézá, předmětnou plnou moc. Zjistil, že tuto plnou moc udělila obchodní společnost T., s.r.o., zast. F. H., jednatelem dne 5. 10. 1998 JUDr. M. J., advokátovi. Z internetového výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 38887 zjistil, že dne 26. 7. 1995 byla na uvedeném místě zapsána obchodní firma T., s.r.o. Dne 30. 6. 1999 byla obchodní společnost T., s.r.o. vymazána a byla zapsána obchodní společnost N., s.r.o., Praha 8-Libeň. Předmětnou plnou moc tedy udělil právní předchůdce navrhovatele. Tato plná moc zmocňuje advokáta JUDr. M. J., aby obchodní společnost T., s.r.o. "obhajoval, resp. ve všech právních věcech zastupoval". Dále je uvedeno, že tuto plnou moc se uděluje zároveň "jako zvláštní plnou moc k podání odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Praha 9, dodatečný platební výměr ze dne 24. 9. 1998, čj. 644". Ústavní soud se ztotožňuje s právním názorem Městského soudu v Praze, že se jedná o neomezenou plnou moc, běžně udělovanou advokátovi k zastupování podle §31 občanského zákoníku. Nic nenasvědčuje tomu, že by zvláštním zmocněním pro podání odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu byla tato plná moc dána jako plná moc výhradně k tomuto jedinému právnímu úkonu (respekt. že tímto zmocněním byl omezen rozsah takové neomezené plné moci).
Jestliže tedy Městský soud dospěl k závěru, že předmětná plná moc je podle svého obsahu neomezenou plnou moc pro celé daňové řízení, pak jeho závěr, že Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu doručovalo rozhodnutí ze dne 19. 7. 1999, čj. FŘ 4301/3/99, v souladu s ust. §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle kterého má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci, je ústavně konformní a nebylo jím zasaženo do základních práv navrhovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Městský soud proto správně posoudil i běh lhůty k podání správní žaloby
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu