ECLI:CZ:US:2002:3.US.88.02
sp. zn. III. ÚS 88/02
Usnesení
III. ÚS 88/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a L. S., obou zastoupených JUDr. F. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni dne 31. října 2001, sp. zn. 13 Co 615/2001, mimo ústní jednání dne 27. března 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2001 (13 Co 615/2001), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. července 2001 (3 C 134/99-111), o zamítnutí návrhu stěžovatelů na vydání předběžného opatření, aby Obci Ú. bylo uloženo zdržet se jednání, kterým by zaslepil kanalizační přípojky ve vlastnictví stěžovatelů. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření splněny nejsou, neboť návrhem na vydání předběžného opatření bylo by žalovanému de facto zakazováno provedení toho, čeho se stěžovatelé svojí žalobou domáhají.
Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdili, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nemá oporu v zákoně a porušuje jejich ústavně zaručená práva daná Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 11 odst. 1 věta druhá (vlastnické právo všech účastníků má stejný zákonný obsah a ochranu) i čl. 37 odst. 3 (zásadu rovnosti stran v řízení). Na základě těchto tvrzení stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí, jak shora je označeno.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ve smyslu §35 a §75 zákona Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona) splněny nejsou.
Jestliže totiž obecný soud vydal rozhodnutí, kterým byl návrh stěžovatelů zamítnut, neboť je v rozporu s účelem předběžného opatření (§102 o. s. ř.), jímž je lze obecným soudem nařídit, avšak jen tehdy, je-li třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, když jinak jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou.
Lze přisvědčit závěrům obecného soudu, jak i vyplývají z odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností, že obsah navrženého předběžného rozhodnutí je totožný s návrhem rozhodnutí ve věci samé, a pokud by obecný soud vyhověl návrhu stěžovatelů, tak by tím předjímal rozhodnutí ve věci samé.
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. března 2002