ECLI:CZ:US:2002:4.US.100.02
sp. zn. IV. ÚS 100/02
Usnesení
IV. ÚS 100/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. L. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 44 To 1582/2001, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost v podstatě odůvodňuje tak, že obecné soudy řádně nezdůvodnily existenci důvodů vazby a omezily se pouze na povšechnou argumentaci. Vazební rozhodnutí dle názoru stěžovatele nebylo náležitě odůvodněno konkrétními skutečnostmi, které by odůvodňovaly naplnění některého z důvodů vazby.
Jak je patrno z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 2738/2001, je stěžovatel jedním z 15 obviněných, stíhaných pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, kterého se měli dopustit jednáním popsaným ve sdělení obvinění. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. Nt 2351/2001, z důvodů vazby podle §67 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. řádu se započtením vazby od 17. 5. 2001. Usnesením Okresního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2001 téže spisové značky bylo vyhověno návrhu městského státního zástupce v Praze na prodloužení lhůty trvání vazby u všech obviněných, když soud I. stupně dospěl k závěru, že u všech obviněných i nadále trvají vazební důvody, pro něž byli vzati do vazby, tedy u stěžovatele důvody uvedené v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu, ve znění platném před jeho posední novelou. Vazba útěková je odůvodněna ohrožením vysokou trestní sazbou 10 - 15 let s tím, že jednání, jež je obviněným kladeno za vinu, se měli dopustit organizovaně v návaznosti na zahraničí, a je tedy dána obava, že by se v případě propuštění z vazby mohli skrývat či uprchnout do zahraničí. Koluzní vazba je odůvodněna důrazem na organizovanou činnost v návaznosti na to, že spoluobviněný K. je stíhán jako uprchlý, a s ohledem na dosavadní stav vyšetřování hrozí obava, že by se obvinění, mezi nimi i stěžovatel, mohli domlouvat či působit na další obviněné, případně kontaktovat obviněného K. Vazba předstižná je pak zdůvodněna tím, že skupina měla plánovat i další akce shodné povahy, které směřovaly k nelegálnímu dovozu drog, a nebezpečí pokračování v trestné činnosti je tak dáno i vzhledem k vazbám na obviněného K. Soud pak poté, co dovodil, že v daném případě jsou dány podmínky uváděné v ustanovení §67 odst. 2 tr. řádu, dospěl k závěru, že pro skončení vyšetřování a podání obžaloby je potřeba delší lhůty a propuštěním stěžovatele na svobodu by mohlo dojít ke zmaření účelu trestního stíhání, a proto lhůtu trvání vazby prodloužil do 17. 4. 2002.
Městský soud v Praze, který rozhodoval o stížnosti podané stěžovatelem (i dalšími obviněnými) proti uvedenému usnesení soudu I. stupně, stížnost usnesením shora označeným jako nedůvodnou zamítl, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně a zároveň zdůraznil, že otázka dalšího ponechání obviněných ve vazbě se od 1. 1. 2002 řídí novelizovaným ustanovením §71 odst. 3 a odst. 4, přičemž pravomoci v tomto směru byly přesunuty na státního zástupce.
Stěžovatel v důvodech své ústavní stížnosti proti tomuto usnesení pak polemizuje se závěry obecných soudů a uvádí, že v té části spisu, se kterou měl možnost se seznámit jeho obhájce, není o něm v podstatě nic uváděno, což prokazuje, že je nevinen, a zejména zdůrazňuje, že vyšetřování je prováděno liknavě, s prostoji tak, že je možno konstatovat opakovaně dlouhodobější nečinnost. Napadené rozhodnutí pak není náležitě odůvodněno konkrétními okolnostmi odůvodňujícími obavu z naplnění některého důvodu vazby, konkrétně pak v poměru k důvodům podle §67 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. řádu uvádí, že byl nucen zcela ukončit svoji činnost v oblasti cestovního ruchu, neboť vzhledem k délce trvání vazby byly natolik zpřetrhány jeho kontakty i poškozeno jeho dobré jméno, že je hypotetická možnost jeho útěku do zahraničí snížena na minimum, a vzhledem k výsledům vyšetřování, kdy doposud nebyly shromážděny žádné důkazy svědčící o jeho účasti v "drogovém deliktu", by bylo v příkrém rozporu s jeho zájmy utéci za hranice či jinak se vyhýbat vyšetřování. Zpochybňuje také vazbu předstižnou, kdy jakékoliv obchodování s letenkami, což bylo jeho předmětem podnikání před zadržením, je nyní znemožněno, a jiné činnosti, která by mohla být považována za trestnou, se nedopouštěl ani z ní není podezřelý. Tvrdí tedy, že napadeným rozhodnutím, které není řádně zdůvodněno, bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svých důsledcích i právo zaručované čl. 8 odst. 5 Listiny.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Městské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Již ve své dřívější judikatuře (viz např. rozhodnutí ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96), vyložil, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že obecné soudy dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě opodstatnit důvodnost ústavní stížnosti. Bude však věcí dalšího postupu - podle novelizovaného ustanovení §71 tr. řádu - zabývat se otázkou, zda další trvání vazby stěžovatele je opodstatněno i nyní po uplynutí další doby, kdy vyšetřování mělo pokročit, a posoudit tuto otázku nikoliv současně ve vztahu ke všem obviněným, nýbrž ve vztahu k osobě samotného stěžovatele.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu