ECLI:CZ:US:2002:4.US.115.02
sp. zn. IV. ÚS 115/02
Usnesení
IV. ÚS 115/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Z.K., zastoupeného Mgr. P. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 1 To 35/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. Nt 4563/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad návrhu a následném zajištění kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatele splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky požadované zákonem, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. prvá a odst. 5, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného spisu, sp. zn. Nt 4563/2001, vedeného u Okresního soudu v Ostravě, bylo zjištěno, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit s dalšími označenými spoluobviněnými, jakož i dalšími dosud nezjištěnými pachateli, a to blíže popsaným jednáním spočívajícím v tom, že po vzájemné dohodě fyzicky napadli pro jejich rómskou národnost (poté co si je předem vyhlédli a za nimi vystoupili na tramvajové zastávce v Ostravě - Z. na ul. V., při vyústění podchodu od tramvajové zastávky k ul. U.) 3 osoby a dvěma z nich způsobili blíže specifikovaná zranění.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3294/2001, ze dne 5. 7. 2001, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. Jeho posléze podané žádosti o propuštění z vazby Krajský státní zástupce v Ostravě nevyhověl a předložil ji k rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě, který o ní rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že ji zamítl, když sice jednak doposud trvající důvod vazby dle §67 odst. 1 písm. b) tr. ř. dle jeho názoru s ohledem na průběh trestního stíhání pominul, nicméně shledal na straně stěžovatele nadále důvody vazby dle §67 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. Na základě těchto důvodů rozhodl o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě a současně nepřijal jeho písemný slib ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podanou stížnost stěžovatele, směřující do rozhodnutí okresního soudu, Krajský soud v Ostravě poté, co přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodná. K meritu věci ve vztahu k důvodu vazby dle §67 odst. 1 písm. a) tr. ř. zejména uvedl, že okolnosti, za kterých mělo k trestné činnosti dojít, kdy obviněný se měl podílet na brutálním způsobu pobytí spoluobčanů romského původu, kteří k jednání ničím nezavdali příčinu, spolu s trestní sazbou stanovenou na trestný čin dle §222 odst. 2 tr. zák., odůvodňují obavu, že by se propuštěním na svobodu mohl trestnímu stíhání a trestu vyhýbat skrýváním se, čemuž nasvědčuje zejména skutečnost, že je svobodný a bez závazků. S ohledem na charakter a rozsah stíhaného jednání, četnost útoků a způsob, jakým se měl stěžovatel trestné činnosti dopustit, potom ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že obavy z jednání uvedeného v §67 odst. 1 písm. c) tr. ř. taktéž nadále trvají, a to i s přihlédnutím k rozhodnosti a promyšlenosti stěžovatele jiným občanům fyzicky ublížit.
Proti takto konstruovaným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který dovozuje, že neodpovídají požadavkům kladeným trestním řádem na obsah odůvodnění usnesení, když obecné soudy podle jeho názoru v podstatě nenašly dostatek skutečných důvodů pro to, aby mohly rozhodnout o trvání vazby. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 207/99, ve kterém bylo konstatováno, že mechanický postup při rozhodování o vazbě a vágnost odůvodnění vazebních usnesení nelze shledat souladnými s podmínkami kladenými na obsah usnesení dle §134 odst. 2 tr. ř. Tvrdí, že došlo k zásahu do jeho vpředu označených základních práv a domáhá se, aby Ústavní soud předmětná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal Krajský soud v Ostravě k ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém setrval na rozhodovacích důvodech uvedených v napadeném usnesení. Dodal, že ani nyní (v mezidobí) nedošlo k žádným změnám, které by vedly k odlišnému vyhodnocení vazebních důvodů a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Po zvážení všech podstatných okolností projednávaného případu, vycházeje z vyžádaného spisového materiálu, zejména rozhodnutí obecných soudů ve věci učiněných i argumentace stěžovatelem předestřené, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
Ohledně důvodů opodstatňujících existenci vazby útěkové a předstižné dle §67 odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. je v prvé řadě na místě poznamenat, že tato ustanovení vyjadřují takové vazební důvody a reflektují takovou objektivní konstelaci, která trvá zpravidla po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po jeho zahájení splněny zákonné subsumpční podmínky a nedojde-li v průběhu trestního stíhání ke zjištění, že některá z nich pominula či byla předpokládána nedůvodně. V této souvislosti ve vztahu k námitkám týkajících se tvrzené neexistence vazebních důvodů, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v citovaných ustanoveních, je možno odkázat v plném rozsahu na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
K řečenému je nutno připomenout v judikatuře Ústavního soudu opakovaně vyjádřené stanovisko, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stádiu řízení, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud konstatuje, že pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, což v souzené věci Ústavní soud neshledal (srov. kupř. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997).
Napadená rozhodnutí vzhledem k výše naznačeným úvahám podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavněprávního obstojí, když je třeba dodat, že odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 207/99, ze dne 3. 8. 1999, není případný, neboť v daném případě se jednalo o důvody vazby koluzní [§67 odst. 1 písm. b) tr. ř.], mající odlišný charakter, kdy zpravidla na počátku trestního stíhání shledané konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z jednání uvedeného v citovaném ustanovení, posléze z povahy věci (zejm. provedením příslušných vyšetřovacích úkonů) pominou. Pro řečené tak Ústavnímu soudu nezbylo, neboť neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu