ECLI:CZ:US:2002:4.US.138.02
sp. zn. IV. ÚS 138/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. A. H., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 38 Ca 494/2000-34 a rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, okresního pozemkového úřadu ze dne 4. 9. 2000, čj. PE 1865/2000, zn. Ž 31/92/R-5-Z/JUDr. K., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001, čj. 38 Ca 494/2000-34 a rozhodnutí Okresního úřadu Pelhřimov, okresního pozemkového úřadu ze dne 4. 9. 2000, čj. PE 1865/2000, zn. Ž 31/92/R-5-Z/JUDr. K., jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k.ú. V. Okresní pozemkový úřad v řízení podle §9 odst. 4 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti již byly v celém rozsahu vydány třetím osobám dřívějším jeho rozhodnutím ze dne 26. 4. 1993, čj. Ž 31/93 R3, které nebylo napadeno opravným prostředkem. Městský soud v Praze v řízení o opravném prostředku pak dospěl k závěru, že pozemkový úřad postupoval v souladu se zákonem.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), aniž by své tvrzení odůvodnil podrobnější argumentací ústavněprávní. Zásah do svých ústavních práv spatřuje v samotné skutečnosti, že o vlastnictví bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. Tím došlo k omezení práva dědit a fakticky a právně došlo k nucenému omezení vlastnických práv. Dále namítl, že žádost právní předchůdkyně o vydání nemovitostí byla odmítnuta po více než 8 let vyřizování, v mezidobí došlo k vydání předmětné části nemovitostí neoprávněným osobám, což mu zabránilo domáhat se řádně svého vlastnictví.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nemohlo dojít k omezení vlastnického práva stěžovatele, když takové právo mu k předmětným nemovitostem samotným uplatněním restitučního nároku nevzniklo. Rovněž jeho právo dědit po zemřelé R. K. nebylo dotčeno. Jestliže nebyly shledány podmínky pro vyhovění restituční žádosti, potom nelze hodnotit jako nezákonný postup, když v mezidobí bylo rozhodnuto o vydání předmětných pozemků jiným osobám. Závěrem vyjádřil názor, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Okresní úřad Pelhřimov, okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s námitkami stěžovatele se řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal na standardní judikaturu Ústavního soudu, dle níž právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté a existující, nikoliv na pouze tvrzený nárok na ně. Právní předchůdce stěžovatele nárok na vydání nemovitostí ve lhůtě u pozemkového úřadu neuplatnil. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.
Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před pozemkovým úřadem a správním soudem. Podmínkou pro to, aby Ústavní soud vyhověl jeho návrhu na zrušení napadených rozhodnutí, je, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno některé z jeho základních práv zaručených ústavním zákonem. V tomto směru však stížnost postrádá, kromě samotného tvrzení o zásahu do ústavních práv, jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Za těchto okolností je stížnost pouhým nesouhlasem s hodnocením zjištěných skutečností orgány veřejné moci a právními závěry z toho vyvozenými, a nevyplývá z ní nic, co by věc posouvalo do roviny ústavněprávní. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny existuje standardní a obecně dostupná judikatura Ústavního soudu, ostatně popsaná ve výše uvedených vyjádřeních městského soudu i pozemkového úřadu, na kterou Ústavní soud odkazuje. K namítanému zásahu do čl. 36 Listiny pak nutno uvést, že měl-li stěžovatel na mysli porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, k takovému zásahu dojít nemohlo, což plyne již ze samotného faktu, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo soudem přezkoumáno.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu