ECLI:CZ:US:2002:4.US.142.02
sp. zn. IV. ÚS 142/02
Usnesení
IV. ÚS 142/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti H.J. H., a.s., právně zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 22 Ca 112/2001, za účasti Krajského soudu v Ostravě , jako účastníka řízení, a Celního ředitelství Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zrušena v ústavní stížnosti specifikovaná rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 8. 2. 2001, jimiž nebylo vyhověno jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům, vydaným dne 7. 12. 2000 a 8. 12. 2000 Celním úřadem Šumperk, sp. zn. Su/5747-1/00 až SU/5747-18/00, kterými mu byl dodatečně dle ust. §46 odst.7 zák. č. 337/1992 Sb. vyměřen celní dluh.
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh případu, kdy předmětem sporu bylo správné označení a zařazení jím dováženého zboží (obalový materiál na mléčné výrobky), propuštěného do režimu volného oběhu zboží, do příslušné - předpisu odpovídající podpoložky - celního sazebníku. Ve věci bylo několikrát rozhodováno, neboť věc byla na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě dvakrát vrácena celním orgánům k dalšímu řízení. V posledních rozhodnutích celních orgánů, přezkoumaným ústavní stížností napadeným rozhodnutím, bylo argumentováno tím, že v rámci prováděné kontroly po propuštění zboží bylo zjištěno, že zboží, tak jak bylo stěžovatelem označeno v odst. 31 celního prohlášení, neodpovídá podpoložce kombinované nomenklatury celního sazebníku, do které patřilo. Tím vznikl faktický rozpor mezi uvedením názvu zboží a jeho skutečným sazebním zařazením, jak jej stanovují všeobecná pravidla pro interpretaci harmonizovaného systému a především konkrétně pro dovezené zboží, podmínky v poznámce 7 ke kapitole 48 celního sazebníku, a celní dluh byl proto vyměřen oprávněně.
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí, poukazuje na to, že celní orgány ve svých rozhodnutích účelově hledají stále další důvody opodstatňující vyměření celního dluhu. (Celní orgány argumentovaly nejdříve uvedením nesprávné podpoložky celního sazebníku v jednotné celní deklaraci a teprve po vrácení věci soudem k dalšímu řízení argumentovaly tím, že dovezené zboží bylo v jednotné celní deklaraci nesprávně označeno.) Namítá, že bylo věcí celních orgánů, aby stěžovatele již v roce 1994 upozornily na to, že zboží je zařazováno do nesprávné podpoložky celního sazebníku a nikoliv jen formálně potvrzovaly celní prohlášení a až na základě kontroly se domáhaly domnělého cla. Dále vyslovuje podivení nad tím, že celní orgány nesprávné označení zboží zjistily až v této fázi řízení, ačkoliv měly k dispozici faktury zahraničního dodavatele, a v případě kvalitního úřednického aparátu by tuto skutečnost měly zjistit dříve jak po šesti letech.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud uvedenou argumentaci celních orgánu přejal a je přesvědčen, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho právo chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť povinností soudu je interpretovat jednotlivá ustanovení z pohledu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod a napadený rozsudek v tomto smyslu nemůže obstát.
Celní ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako ve svých rozhodnutích. K námitce stěžovatele, že jej měly upozornit na nesprávné zařazení zboží, uvedlo, že vzhledem k dispoziční zásadě zakotvené v ust. §105 celního zákona, celního úřad nepochybil, když akceptoval vůli stěžovatele a přijal celní prohlášení v podobě, jak byla deklarována a zboží propustil do volného oběhu zboží. Legitimní byla i následná kontrola, jejímž účelem bylo ověření pravdivosti údajů uvedených v předmětných celních prohlášeních.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli nebylo upřeno právo na spravedlivý proces a výklad zák. č. 13/1991 Sb. byl proveden ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 112/2001, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatel ústavní stížnost, kterou napadá rozsudek krajského soudu, odůvodňuje porušením práva na spravedlivý proces a vyvozuje, že jednotlivá ustanovení (patrně aplikovaných zákonů) nebyla interpretována z pohledu účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod. Toto svá tvrzení však nijak blíže nerozvádí, ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje protiústavnost soudem provedené interpretace příslušných zákonů, stejně jako neuvádí, jakým způsobem bylo v průběhu řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Jak již Ústavní soud judikoval ve svých předchozích rozhodnutích, právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud vzal za prokázané, že kontrolou uskutečněnou dle ust. §127 celního zákona, bylo zjištěno, že ve skutečnosti bylo do režimu volného oběhu propuštěno jiné zboží, než zboží deklarované stěžovatelem v celním prohlášení, přičemž správnost skutkových zjištění stěžovatel nenamítal. Za dané situace soud považoval postup správních orgánů, které v souladu s ustanovením §127 odst. 3 celního zákona a §46 odst. 7 zák.č. 337/1992 Sb. stěžovateli doměřily clo a DPH, ve výši rozdílu mezi těmito položkami a položkami původně vyměřenými, za oprávněný.
Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud v souladu s §249 odst. 2 o.s.ř. žalobu stěžovatele přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými se podrobně zabýval a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnil, neboť uvedl, na základě jakých skutečností shledal postup celních orgánů při doměření celního dluhu správným, o která ustanovení celního zákona a zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí, a z jakých důvodů se neztotožnil s žalobními námitkami stěžovatele. Soud se vypořádal se i s tvrzením stěžovatele, dle kterého se správní orgány neřídily závazným právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutím. Ze skutečnosti, že o věci stěžovatele bylo rozhodováno opakovaně, je zřejmé, že jeho věc byla zevrubně přezkoumána jak správními orgány, (které rovněž dle pokynů soudu napravily právní stav v soudem naznačeném směru), tak i z hlediska zákonnosti příslušným soudem, a stěžovatel tedy měl možnost využívat zákonem mu dané prostředky k ochraně jeho práva. Vzhledem k nedostatku jakékoliv ústavněprávní argumentace ústavní stížnosti Ústavní soud dále jen připomíná, že jeho úkolem není posuzování zákonnosti vydaných rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. sp. zn. II ÚS 81/95).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu