ECLI:CZ:US:2002:4.US.145.99
sp. zn. IV. ÚS 145/99
Usnesení
IV. ÚS 145/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Š. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň- město ze dne 15. 6. 1998, sp. zn. 27 C 254/97, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 1998, sp .zn. 13 Co 930/98, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a 37 odst.2 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o náhradu škody ve výši 51.160,- Kč s přísl., která mu měla být způsobena nesprávným právním zastupováním jím zvoleným advokátem.
Z tvrzení podaných v ústavní stížnosti a obsahu připojených spisů Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 27 C 254/97, a spisu téhož soudu, sp. zn. 14 C 414/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou, uplatněnou u Okresního soudu Plzeň - město, domáhal dle zák. č. 403/1990 Sb. vydání příslušných nemovitostí. Jeho žaloba byla rozhodnutím Okresního soudu Plzeň -město ze dne 7. 10. 1994, čj. 14 C 414/92, zamítnuta v podstatě s odůvodněním, že výzva k vydání nemovitosti byla uplatněna po lhůtě stanovené zákonem. Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 15. 2. 1995, čj. 13 Co 1213/94, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatel se obrátil s žádostí o právní pomoc v uvedené věci na advokáta JUDr. V. J. (nyní vedlejší účastník) a požádal jej o vypracování ústavní stížnosti. V tomto smyslu s ním sepsal dne 7. 4. 1995 smlouvu o právní pomoci. Zvolený advokát ústavní stížnost vypracoval a podal ji Ústavnímu soudu, avšak tento ji svým usnesením ze dne 29. 6. 1995, sp. zn. IV.ÚS 98/95, odmítl, neboť byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Dne 29. 11. 1995 byla mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem sepsána další smlouva o právní pomoci, ve které bylo uvedeno, že stěžovatel nepožaduje po svém právním zástupci náhradu škody, pokud jde o odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů promeškání lhůty, za předpokladu úspěchu v jeho další právní věci, týkající se žaloby o finanční náhradu podle zákona č. 403/1990 Sb. za odňatou nemovitost, směřující proti tehdejšímu Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Uvedené řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 135/92. Zamítavé rozhodnutí tohoto soudu ze dne 20. 10. 1992 bylo potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 1993, sp. zn. 22 Co 221/93, kterým bylo současně ve věci připuštěno dovolání z důvodů, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu. Dovolání uplatnil sám stěžovatel (dne 27. 9. 1993, doplněné 12. 5. 1994). Výzvou soudu z 12. 4. 1994 byl stěžovatel vyzván k doplnění dovolání a upozorněn na podmínku nuceného zastoupení advokátem, současně mu bylo poskytnuto poučení o postupu soudu dle ust. §104 odst. 2 o.s.ř. pro případ jejího nesplnění. Z přípisu ze dne 18. 2. 1996 je zřejmé, že stěžovatel pověřil vedlejšího účastníka k odbornému posouzení a případnému doplnění jím podaného dovolání tak, aby splňovalo příslušné náležitosti o.s.ř. (č.l. 45 spisu). Dle výpovědi vedlejšího účastníka (č.l. 94 spisu) došlo dne 23. 4. 1996 k ukončení právního zastupování stěžovatele, následně potvrzené přípisem z 14. 5. 1996. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 525/96, pak bylo dovolací řízení v uvedené věci zastaveno z důvodů nezastoupení stěžovatele advokátem.
Stěžovatel vyčíslil majetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku popsaného postupu jeho právního zástupce původně částkou 106.257,- Kč s přísl., a v této výši také uplatnil nárok na náhradu škody u soudu I. stupně, směřující proti vedlejšímu účastníkovi tohoto řízení, přitom, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, majetkovou újmu, "která mu vznikla neúspěchem při vydání pozemku č. kat. 706 v kat. ú. B. v důsledku pozdního podání ústavní stížnosti", představuje podle něj částku 50.160,- Kč, "majetková újma vzniklá nezaplacením finanční náhrady za odňatou nemovitost (zastavení dovolacího řízení) činí minimálně 55.097,- Kč", zbytek ve výši celkem 1.000,- Kč představuje pak částku, kterou zálohově vedlejšímu účastníkovi uhradil za právní pomoc. Ohledně částky 55.097,- Kč pak stěžovatel vzal v průběhu řízení o náhradu škody svůj návrh zpět a řízení bylo v této části usnesením Okresního soudu Plzeň - město, čj. 27 C 254/97- 78, ze dne 19. 3. 1998, zastaveno. O zbývající části žaloby pak soud I. stupně rozhodl rozsudkem, čj. 27 C 254/97-109, ze dne 15. 6. 1998 tak, že žalobu stěžovatele na zaplacení částky 51.160,- Kč s přísl. zamítl, když v podstatě dospěl k závěru, že žalovaný - v tomto řízení vedlejší účastník - sice ve vztahu ke stěžovateli porušil své povinnosti advokáta, když ústavní stížnost podal za stěžovatele opožděně, nicméně stěžovatel neprokázal, že by mu v důsledku tohoto porušení povinností vedlejším účastníkem vznikla škoda.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž v podstatě namítal, že opožděným podáním ústavní stížnosti mu bylo odejmuto právo bez možnosti další nápravy. Zdůraznil, že vedlejší účastník porušil své povinnosti, vyplývající z ustanovení §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a následkem tohoto porušení bylo to, že Ústavní soud k věcnému projednání stížnosti ani nepřistoupil. Soudu I. stupně vytýkal, že věc rozhodl k jeho škodě, aniž si vyžádal stanovisko Ústavního soudu. Nepopírá, že v případě negativního stanoviska Ústavního soudu by nebyl ve věci úspěšný, avšak i v případě neúspěchu by měl možnost domáhat se svého práva prostřednictvím stížnosti, adresované Evropské komisi pro lidská práva ve Štrasburku
Krajský soud v Plzni, který o odvolání stěžovatele rozhodoval, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl, že je nepochybné, že vedlejší účastník své povinnosti advokáta, uložené mu zákonem č. 128/1990 Sb., porušil, to však k přiznání náhrady škody podle §420 o. z. nestačí. Na stěžovateli bylo, aby prokázal jednoznačně a beze všech pochybností, že mu v důsledku porušení povinností vedlejším účastníkem zcela jistě vznikla škoda v určité výši. Tento důkaz však stěžovatel nepodal, neboť není jisté, že v případě včas podané stížnosti Ústavnímu soudu by tento soud zcela určitě stížnosti vyhověl, a že by v případném dalším řízení před soudem I. a II. stupně byly stěžovateli jeho případné restituční nároky přiznány. Jak dále uvedl krajský soud, věcnou důvodností ústavní stížnosti, jako předběžnou otázkou, se zabývat nemohl, neboť není oprávněn předjímat rozhodnutí Ústavního soudu, a zůstává tedy nejisté, zda vůbec stěžovateli nějaká škoda vznikla.
Posledně uvedená rozhodnutí, kterými nebyla stěžovateli přiznána náhrada škody, napadl stěžovatel ústavní stížností , neboť má za to, že postupem soudu došlo k porušení jeho základního práva dle kterého má právo na právní pomoc před soudy a právo dovolávat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil, že věc stěžovatele byla před soudy řádně projednána, avšak stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěry uvedenými v napadených rozsudcích, dle kterých by opožděným podáním ústavní stížnosti a nepodáním dovolání porušil povinnost dle §420 obč. zák. nebo zákona o advokacii. Uvedl, že považuje-li advokát předem - po právním zhodnocení rozsudků soudů ústavní stížnost i dovolání za neúspěšné, neboť souhlasí s právními závěry rozhodnutí, není právní povinností advokáta dovolání či ústavní stížnost podat, i když klient na jejich podání naléhá. Se závěrem soudů, že stěžovatel neprokázal vznik škody, souhlasí a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( čl.83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud stejně, jako soudy obecné, dává stěžovateli za pravdu v tom, že z obsahu připojených spisů je zcela zřejmé, že jeho právní zástupce tím, že včas nepodal ústavní stížnost proti rozsudkům obecných soudců, týkajícím se vydání pozemku, porušil své povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené dohody o právní pomoci se stěžovatelem, a obecně i ze zákona o advokacii. (Obdobně tyto porušil svým postupem i ve věci týkající se finančního odškodnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 135/92, což však Ústavní soud uvádí pouze pro úplnost, bez vztahu k posuzované věci, neboť jde o hodnocení tvrzení stěžovatele, vztahujících se k té části jím před obecnými soudy uplatněného návrhu na náhradu škody ve výši 55.061,- Kč, kterou však sám vzal zpět a ohledně níž bylo řízení zastaveno).
Přesto, co bylo shora uvedeno, však Ústavní soud neshledal důvodu pro svůj zásah. Obecným soudům totiž nelze vytknout jakékoliv porušení zákonem stanoveného postupu při posuzování návrhu navrhovatele na náhradu škody. Je nepochybné, že obecné soudy samy v řízení o náhradu škody věcnou důvodnost opožděně podané ústavní stížnosti hodnotit nemohly - nemohly ani posuzovat věcnou správnost předcházejících pravomocných rozhodnutí soudů, proti nimž ústavní stížnost (opožděně podaná) směřovala - a nemůže tak v podstatě dodatečně a "náhradně" činit v tomto řízení ani Ústavní soud. Obecným soudům pak nelze vytýkat ani to, že si v průběhu řízení nevyžádaly stanovisko Ústavního soudu. Ten se totiž posuzováním ústavnosti rozhodnutí obecných soudů může zabývat v mezích svých kompetencí pouze v rámci řízení řádně u něj zahájených podle zákona č. 182/1993 Sb., a tedy takové žádosti obecného soudu, i kdyby byla učiněna, by nemohl vyhovět. Za uvedeného stavu nelze postupu ani závěrům obecných soudů v dané věci náhrady škody se týkající ničeho z pohledu čl. 90 Ústavy ČR, ani čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vytýkat. Stejně tak nebylo shledáno ani namítané porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo každého na právní pomoc v řízení před soudy, neboť toto právo ze strany obecných soudů v posuzovaném řízení nijak porušeno nebylo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel měl přístup k soudu a jeho věc byla řádným způsobem projednána, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 9. srpna 2002