ECLI:CZ:US:2002:4.US.154.01
sp. zn. IV. ÚS 154/01
Usnesení
IV. ÚS 154/01
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupené Mgr. S.K., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 9. 2000, čj. 1 E 2217/98-50, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000, čj. 35 Co 516/2000-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným usnesením obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito usneseními bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, jakož i právo na nedotknutelnost obydlí zakotvené v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Právní stav vytvořený napadenými usneseními obecných soudů nejen umožňuje pronajímatelům vyhnout se uložené povinnosti umožnit konkrétnímu nájemci bytu užívání tohoto bytu a v takovém užívání mu nebránit, ale dokonce připravit kteréhokoli nájemce o právo nájmu bytu tím, že bez jeho souhlasu a v konkrétních případech i bez jeho vědomí provede stavební úpravy v bytě, který je předmětem nájmu. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených usnesení.
Z obsahu spisu 7 C 386/96 Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 4. 1997, čj. 7 C 386/96-27, byla žalovaným J.M. a ing. J.M. uložena povinnost umožnit stěžovatelce plný a nerušený výkon práv užívání bytu č. 3, IV. kategorie, v 1. poschodí domu v P., a vydat klíče od domu a předmětného bytu. K odvolání žalovaných rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 1997, čj. 11 Co 233/97-42, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv se závěry soudu prvého stupně, že výměna bytů provedená mezi stěžovatelkou a E.Š. v roce 1989 byla od samého počátku neplatná, protože se nejednalo o výměnu dvou bytů, ale bytu a nebytového prostoru, který byl jako byt pouze užíván. To vše neznamená nic jiného, než to, že stěžovatelce zůstalo zachováno právo užívání sporného bytu, neboť vyměněný "podnikový byt" v D., byla nucena vyklidit bez náhrady. Ze spisu 1 E 2217/98 Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo dále zjištěno, že stěžovatelka podala u tohoto soudu návrh na výkon rozhodnutí ukládáním pokut, o kterémžto návrhu rozhodl tento soud usnesením ze dne 16. 4. 1999, čj. 1 E 2217/98-6, tak, že povinným uložil pokutu ve výši 30 000,-- Kč a současně nařídil výkon rozhodnutí odebráním klíče od domu a předmětného bytu. K odvolání povinných rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 1999, čj. 23 Co 259/99-17, tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, konstatoval však současně, že bude na soudu prvého stupně, aby se zabýval návrhem povinných na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm.g) a h) o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 8 již citovaným usnesením podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. posléze řízení zastavil, když zjistil, že O.ú. povolil provedení stavebních úprav a dispozičních změn v předmětném objektu s tím, že v 1. poschodí, kde se nacházel byt stěžovatelky, bude zřízena ubytovna o 6 pokojích s 2 čajovými kuchyňkami a 2 hygienickými zařízeními. Jak konstatoval soud prvého stupně, v daném případě došlo k zániku bytu, a proto po vydání exekučního titulu povinní nemohou splnit jim uloženou povinnost, neboť uvedený byt již neexistuje. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv se závěry soudu prvého stupně, že po vydání exekučního titulu předmětný byt zanikl z důvodů přestavby. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 1. 2002, čj. 20 Cdo 671/2001-72, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost podle ustanovení §243b odst. 4, 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, protože v projednávané věci nejde o posouzení zásadní právní otázky.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané citovaným ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnocení důkazů obecnými soudy hodnotit. Jestliže tedy obecné soudy na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že povolením a provedením stavebních úprav předmětný byt, a tedy i nájemní právo k němu, zanikly, a že tudíž zaniklo i právo na "plný a nerušený výkon užívání" bytu přiznané vykonávaným rozhodnutím a v zániku vykonávaného práva pro následnou nemožnost plnění (nastalou po vydání exekučního titulu) spatřovaly důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., potom Ústavní soud stěží může tyto důkazy hodnotit odchylně, a to navíc v situaci, na kterou ve svém usnesení poukazuje Nejvyšší soud ČR, že totiž nesprávnost právního závěru odvolacího soudu - totiž, že zánikem předmětného nájmu, včetně zániku bytu, zanikne právo nájmu - nenamítla ani stěžovatelka. V žádném z napadených rozhodnutí nebyl předem zpochybněn stěžovatelčin nárok na náhradu, když v napadeném usnesení krajského soudu se konstatuje, že má-li stěžovatelka za to, že ze strany povinných byla porušena její práva, může se jejich ochrany domáhat v nalézacím řízení, na řízení o výkonu rozhodnutí však tato okolnost nemá žádný vliv. Jen zcela na závěr Ústavní soud konstatuje, že současný negativní stav má své počátky ve zrušení původně povolené výměny předmětného bytu za prostory v D., vyměněné s E.Š., kterážto výměna byla také fakticky realizována tak, že se stěžovatelka z předmětného bytu odstěhovala.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu