ECLI:CZ:US:2002:4.US.157.02
sp. zn. IV. ÚS 157/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti D. B-ové, Z. B. a T. B., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2001, čj. 10 C 53/97-326, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12.
2001, čj. 10 C 53/97-326, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají
zrušení shora označeného rozhodnutí o nepřipuštění rozšíření
žaloby dle jejich podání ze dne 31. 8. 1999 s tvrzením, že obecný
soud tímto rozhodnutím porušil práva zaručovaná čl. 36 odst. 1,
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. V důvodech své
ústavní stížnosti uvedli, že ve věci, vedené u Okresního soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 53/97, je vedeno již od roku
1997 řízení o náhradu škody ze smrtelného pracovního úrazu manžela
a otce stěžovatelů Z. B. Spor o náhradu škody, náhradu nákladů na
výživné pozůstalých - jehož vedení současně stěžovatelé
charakterizují jako ne dosti racionálně organizované ze strany
soudu - je skutkově i právně složitý, pro obecný soud chybí
precedenční rozhodnutí soudu vyššího stupně, jak vypočítávat
náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky a pozůstalých
sirotků, to vše však dle stěžovatelů neospravedlňuje fakt, že soud
meritorní rozhodnutí odkládal, až nakonec rozhodl alespoň
o základu nároku, čímž se však opět vyhnul rozhodnutí o výši
nároků stěžovatelů, ačkoliv je řízení již po koncentraci řízení
rozhodnutím soudu (§118 c o.s.ř.). Soud provedl celé dokazovaní
a je na něm, aby provedené důkazy zhodnotil a rozhodl ve věci
samé. Tento aspekt zdůrazňují stěžovatelé v protikladu k tomu,
s jakou přísností a procesní nekompromisností k nim přistupuje
obecný soud při rozhodování o připuštění rozšíření žaloby podle
§95 o.s.ř., jist si tím, že toto jeho procesní rozhodování nemůže
být řádnou instanční cestou v rámci systému obecných soudů
přezkoumáno. Stěžovatelé to pociťují jako zneužívání výkonu práv,
která vůči nim obecný soud má. Důsledkem postupu obecného soudu
je, že brání stěžovatelům v rozšiřování žaloby, nepřípadnou hmotně
právní argumentací (jeho rozhodnutí ze dne 30. 10. 2001), resp. že
zneužívá institutu vadné či neúplné žaloby podle občanského
soudního řádu k tomu, aby nepřipustil ani první rozšíření žaloby
stěžovatelů ze dne 31. 8. 1999. Důsledky prvního i druhého
nepřipuštění rozšíření žaloby se promítají i do sféry hmotného
práva. Na rozdíl od nepřipuštění rozšíření žaloby ze dne 31. 10.
2001 si obecný soud vzal při druhém nepřipuštění změny žaloby ze
dne 31. 8. 1999 ústavní stížností napadeným usnesením za záminku
vady podání stěžovatelů, které prý oni ani po poučení soudem
neodstranili. Soud při ústním jednání dne 10. 4. 2001 je vyzval
k doplnění žalobních tvrzení a doplnění důkazních návrhů, přitom
stěžovatelé, zastoupeni novým právním zástupcem, uznali vadu
podání ze dne 31. 8. 1999, avšak jen v tom směru, že jejich nároky
musí být vyčísleny za jednotlivé měsíce za každého z nich zvlášť
a musí být uvedena sazba úroků z prodlení a počátek z prodlení
z měsíčních náhrad nákladů na výživu pozůstalých. Stěžovatelé pak
specifikovali a rozšířili své nároky podáním ze dne 2. 2. 2001.
Toto podání bylo "změnou změny" žaloby ze dne 31. 8. 1999, přitom
stěžovatelé jsou přesvědčeni o formální bezvadnosti takové změny
žaloby z hlediska obecných požadavků občanského soudního řádu na
náležitosti žaloby. Soud jim však tuto změnu žaloby odmítl
připustit z hmotně právních důvodů, nikoliv z důvodů procesních
vad tohoto podání. Zdůrazňují dále, že rozšíření žaloby ze dne
31. 8. 1999 pak soud nepřipustil z důvodů procesních vad tohoto
podání z hlediska ustanovení §42 odst. 1 a §79 odst. 1 o.s.ř.,
aniž však byl vůči nim dodržen postup podle §43 o.s.ř.,
v důsledku čehož se soud vůči nim dopustil odmítnutí
spravedlnosti, přitom zároveň poukazují na to, že o připuštění
změny žaloby ze dne 31. 8. 1999 rozhodoval soud až v prosinci
2001. Navrhli proto zrušení napadeného usnesení.
Okresní soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení
a zároveň podotýká, že namítaná rozvleklost řízení byla způsobena
i zaviněním stěžovatelů, kteří si včas a dostatečně neujasnili
předmět řízení a žalobu řádně neodůvodnili.
Společnost M., a.s, se svého postavení vedlejšího účastníka
tohoto řízení vzdala.
Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10
C 53/97, který si Ústavní soud připojil, je patrno, že stěžovatelé
- manželka a synové Z. B., zemřelého dne 5. 5. 1994, podali
u jmenovaného soudu dne 3. 4. 1997 návrh na zahájení řízení
o náhradu škody ze smrtelného pracovního úrazu, přičemž
uplatňovanou náhradu škody představují náklady na výživu
pozůstalých. Svým původním návrhem se proti žalovanému M., a.s.,
domáhali povinnosti zaplatit každému z nich částku 700.000,- Kč
s přísl. a dále každému z nich platit počínaje 1. 4. 1997 měsíční
rentu ve výši 20.000,- Kč. V průběhu řízení pak stěžovatelé
u jednání dne 31. 8. 1999, s odkazem na znalecký posudek Ing. L.
H-ové, zabývající se výškou nároku na náhradu škody stěžovatelů
a v jeho rámci výpočtem průměrného výdělku zemřelého, který
zároveň stěžovatelé soudu předložili, rozšířili žalobu tak, aby
žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit 1. stěžovatelce
částku 6 561 139,- Kč, z toho na jistině za dobu od 6. 5. 1994 do
31. 8. 1999 4 417 583,- Kč a na úrocích za stejnou dobu 2 143
556,- Kč, 2. a 3. stěžovateli pak každému z nich částku 2 103
438,- Kč, z toho každému z nich 1 412 498,- Kč na jistině za dobu
od 6. 5. 1994 do 31. 8. 1999, a částku 690 940,- Kč na úrocích za
stejnou dobu. V průběhu dalšího řízení soud ustanovil znalce
k podání znaleckého posudku, který by měl určit výši nároků na
výživu pozůstalých, a teprve u následujícího jednání dne 10. 4.
2001 stěžovatele vyzval mimo jiné i k tomu, aby specifikovali, jak
dospěli k výpočtu požadované částky, jakož i k tomu, aby petit
žaloby byl určen přesně a určitě tak, aby přenesený do výroku
rozhodnutí byl vykonatelný. Zároveň stěžovatele poučil, že jinak
nemůže být připuštěna změna žaloby ze dne 31. 8. 1999. Na tuto
výzvu soudu pak stěžovatelé reagovali svým podáním ze dne 2. 5.
2001, v němž specifikovali jednak výchozí podklady pro výpočet
náhrady nákladů na výživu pozůstalých i nároky na náhradu nákladů
na výživu pozůstalých u jednotlivých stěžovatelů s uvedením metody
jejich výpočtu. Obecný soud pak přesto, že v mezidobí jednal dne
3. 5. 2001, 24. 5. 2001, aniž by u těchto jednání či jiným svým
úkonem dal jakkoliv najevo, že by uvedenou specifikaci považoval
za nedostatečnou, rozhodl teprve u jednání dne 30. 10. 2001 tak,
že nepřipouští rozšíření žaloby dle podání žalobců ze dne 2. 5.
2001, přičemž v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí uvedl, že
rozšíření žaloby nepřipouští "z důvodů hospodárnosti, s ohledem na
námitky promlčení ze strany žalovaného a námitky neúměrnosti ze
strany vedlejšího účastníka dle pracovního vytížení v dalších
pracovních poměrech, které nemohlo být dlouhodobé" a následně pak
usnesením ze dne 17. 12. 2001 nepřipustil rozšíření žaloby dle
podání stěžovatelů ze dne 31. 8. 1999 v podstatě s odůvodněním, že
stěžovatelé neodstranili přes výzvu soudu vady svého podání.
Poté, co se takto Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jakkoliv si je Ústavní soud vědom svého postavení, při němž
při posuzování ústavních stížností a rozhodování o nich je povinen
respektovat, že obecně není oprávněn zasahovat do činnosti
obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a proto na
sebe v zásadě nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad touto
činností (tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů,
proti jejichž rozhodnutí v prvním stupni zákon nepřipouští opravný
prostředek), je nucen na druhé straně zdůraznit, že předpokladem
respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy,
vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tato
podmínka však v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního
soudu splněna není.
Obecný soud v napadeném usnesení aplikoval ustanovení §95
odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže
by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení
o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení
o původním návrhu po právní moci usnesení.
Předpokladem připuštění změny návrhu tedy je, že výsledky
dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném
návrhu. Pokud mohou být výsledky dosavadního řízení podkladem
řízení o změněném návrhu, nebrání připuštění změny to, že případně
bude nezbytné provést další důkazy. V posuzovaném případě, jehož
předmětem řízení před obecnými soudy je náhrada škody - náklady na
výživu pozůstalých (kdy po objasnění základu nároku, tj.
odpovědnosti žalovaného za způsobenou škodu, musí rozhodnutí soudu
o výši plnění předcházet objektivní zjištění průměrného výdělku
zemřelého), jak patrno z obsahu spisu, bylo dokazování do navržení
změny návrhu vedeno jak k prokazování samotného základu návrhu,
tj. základu odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, tak
i k výši uplatněného nároku, zejména dokazování ke zjištění
průměrného výdělku zemřelého otce a manžela stěžovatelů a uvedená
zákonná podmínka, zajišťující v podstatě hospodárnost řízení, byla
nepochybně splněna, když změna návrhu v podstatě představovala
"pouze" rozšíření žaloby. V této souvislosti nutno podotknout, že
s ohledem na uvedené šlo odůvodnění obecného soudu jeho v pořadí
prvého usnesení o nepřipuštění změny návrhu ze dne 2. 5. 2001, tak
jak bylo shora citováno, zcela stranou podstaty ustanovení §95
odst. 2 o.s.ř. Ústavní stížností napadené, v pořadí již druhé,
usnesení obecného soudu o nepřipuštění změny návrhu ze dne 31. 8.
1999, soud zdůvodnil v podstatě nedostatečným odstraněním vad
návrhu na připuštění změny návrhu. Jakkoliv by bylo možno
i připustit, že stěžovateli vylíčený postup specifikace nároku
(jimi samotnými v ústavní stížnosti označeným "změnou změny
návrhu" v podání ze dne 2. 5. 2001) ne zcela jasným způsobem
navazuje na navržený petit rozšířené žaloby tak, jak byla
formulována u jednání dne 31. 8. 1999, nelze v daném případě
přehlížet, že výzva k odstranění vad uvedeného procesního úkonu
nebyla soudem učiněna ihned, anebo alespoň neprodleně, nýbrž
teprve poté, co soud činil další kroky v dokazování (nařídil
podání znaleckého posudku). Výzvu učinil soud teprve u jednání dne
10. 4. 2001, aniž přitom byla jasně stanovena lhůta k odstranění
vad a ani poté, co stěžovatelé soudu předložili podání ze dne 2.
5. 2001, jímž na výzvu soudu reagovali, soud nijak nedal najevo,
že toto podání v poměru k rozšíření žaloby ze dne 31. 8. 1999
nepovažuje za dostačující, dále ve věci jednal ve dnech 3. 5.
2001, 24. 5. 2001, a o nepřipuštění této změny návrhu rozhodl
teprve dne 17. 12. 2001, tedy za dobu delší 2 let. Právě vylíčený
postup soudu je důvodem zásahu Ústavního soudu, neboť i když je
třeba i u změny žaloby ze strany žalobce dodržovat podmínky
ustanovení §42 o.s.ř., je u těchto podání, s nimiž jsou spojeny
hmotně právní účinky, třeba důsledně trvat na neprodleném postupu
soudu podle §43 odst. 2 o.s.ř. a jeho následném bezodkladném
rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění změny návrhu, neboť jen
takový postup odpovídá "stanoveným postupům soudu" ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že
obecný soud, jak shora patrno, takto nepostupoval, bylo jeho
rozhodnutí zrušeno pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (§82 odst. 2, 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. prosince 2002