ECLI:CZ:US:2002:4.US.175.02
sp. zn. IV. ÚS 175/02
Usnesení
IV. ÚS 175/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. V. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2001, čj. 39 Co 182/01-137, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 10. 2000, čj. 16 C 294/96-82, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla stěžovatelka zavázána k úhradě 200 000,- Kč s přísl.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 16 C 294/96, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastník) se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky celkem 400.000,- Kč, a to z důvodů, že zaviněním stěžovatelky nebyla uzavřena podle smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 29. 4. 1996 kupní smlouva ohledně předmětné bytové jednotky, přičemž částka 200.000,- představuje bezdůvodné obohacení, které stěžovatelce vzniklo tím, že převzala zálohu kupní ceny v této výši a dalších 200.000,- Kč představuje sjednanou smluvní pokutu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 11. 1997, čj. 16C 294/96-42, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částku 200.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a ohledně dalších 200.000,- Kč byla žaloba zamítnuta, neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva nebyla uzavřena jednostranným neplněním závazku stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek zrušen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 1998, čj. 55 Co 97,98/98-68, a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť stěžovatelka v odvolání namítala k započtení vzájemnou pohledávku ve výši 200.000,- Kč, jako dohodnutou smluvní pokutu, kterou je jí povinen zaplatit žalobce, neboť zapříčinil neuzavření kupní smlouvy. Po doplnění dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že vedlejší účastník má právo na vrácení zaplacené zálohy, a jako důvodnou neshledal námitku započtení ohledně částky 200.000,- Kč, uplatňovanou stěžovatelkou jakožto smluvní pokutu, čerpanou z přijaté zálohy, neboť nebylo prokázáno, že by ke koupi bytu nedošlo pro zavinění vedlejšího účastníka.
Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byl prvostupňový rozsudek potvrzen, když tento soud shodně dospěl k závěru, že stěžovatelce žádná kompenzabilní pohledávka nevznikla. Vycházel při tom z toho, že stěžovatelka, ačkoliv se dle svého tvrzení zdržovala v místě bydliště, zmařila doručení návrhu na uzavření kupní smlouvy zaslaného jí vedlejším účastníkem, přičemž sama k uzavření smlouvy neučinila ničeho. Okolností, že usnesením vyšetřovatele bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin podvodu, se soud ve smyslu §135 o.s.ř. necítil být vázán (jednání stěžovatelky event. její nečinnost nemusela ani dosáhnout intenzity trestného činu a soud považoval za absurdní, aby dlouhodobá nepřítomnost prodávajícího v místě bydliště, znemožňující druhé smluvní straně uzavřít v dohodnuté době smlouvu, měla ještě za následek povinnost zaplatit smluvní pokutu straně, která uzavření smlouvy znemožnila).
Stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. Popírá, že zmařila doručení předmětné zásilky, neboť jí nebylo nijak avizováno, že takovou zásilku obdrží, a v oznámení pošty o zásilce není zásilka specifikována. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že neučinila nic k uzavření kupní smlouvy, soud přehlédl, že nechala vypracovat nový znalecký posudek, marně se snažila sehnat vedlejšího účastníka na adrese jeho sídla a dojednat schůzku s jeho právním zástupcem a i v průběhu řízení nabízela uzavření kupní smlouvy. Neuzavření smlouvy dle jejího názoru zavinil výhradně vedlejší účastník, tím, že nebyl ve svém sídle ani označen, ani k nalezení a dostatečným způsobem nepověřil svého právního zástupce k vyřízení věci. Argumentaci soudu ohledně toho, že není rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení vázán, nepovažuje, s ohledem na to, že tento orgán uvedl, že se skutek nestal a stěžovatelka si mohla částku 200.000,- Kč jako smluvní pokutu ponechat, za dostačující.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 16 C 294/96, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
V dané věci nebylo sporu o tom, že vedlejší účastník zaplatil stěžovatelce zálohu ve výši 200.000,- Kč. Oba účastníci si však nárokovali smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč, když tvrdili, že k neuzavření kupní smlouvy, předpokládané smlouvou o smlouvě budoucí, došlo zaviněním protistrany a soudu nabízeli důkazy potvrzující jejich stanovisko. Jednalo se tedy o typický občanskoprávní spor spadající do kompetence obecných soudů, výhradně kterým, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v §132 o.s.ř., přísluší v průběhu řízení zvažovat, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit a poté provedené důkazy podle své úvahy hodnotit, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky, která je přesvědčena o větší hodnověrností svých tvrzení a pádnosti jí nabízených důkazů než důkazů protistrany, se závěry obecných soudů, kdy však stěžovatelka pouze opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem již vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Krajský soud se vyjádřil i k námitce stěžovatelky, týkající se závěru jiného orgánu státní moci, vyjádřeného v usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatelky pro trestný čin podvodu, přičemž jeho stanovisko, dle kterého ve smyslu ust. §135 o.s.ř. není tímto usnesením vázán, nelze považovat za protiústavní, už z toho důvodu, že orgány činné v trestním řízení posuzovaly věc z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu, tj. v daném případě, zda stěžovatelka úmyslně vylákala částku 200.000,- Kč se záměrem kupní smlouvu vůbec neuzavřít, a tedy neposuzovaly, která ze stran nesla větší odpovědnost za to, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, a je proto povinna zaplatit smluvní pokutu.
Ústavní soud má za to, že s přihlédnutím k zjištěným skutečnostem závěr obecných soudů o tom, že vzhledem k neuzavření předpokládané kupní smlouvy má být vrácena záloha kupní ceny a s ohledem na jednání účastníků nemá žádný z nich nárok na smluvní pokutu, nelze považovat za závěr, který by byl v rozporu se zákonem, či dokonce protiústavní. Stěžovatelka měla a také využila svého práva na soudní ochranu a v soudním řízení jí byla zákonu odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by jím byl garantován úspěch v řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu