ECLI:CZ:US:2002:4.US.180.2000
sp. zn. IV. ÚS 180/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. G., CSc., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 18 C 382/91, proti nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věcech sp. zn. 7 C 468/91 a sp. zn. 8 C 277/95, proti nečinnosti Okresního soudu Plzeň- město ve věci sp. zn. 23 C 536/91, jakož i proti nečinnosti ministra spravedlnosti ve věci stížnosti ze dne 13.12.1999 pro nečinnost soudů ve výše uvedených soudních řízeních, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by přikázal 1) Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení nálezu rozhodl věc vedenou u tohoto soudu pod sp. zn. 18 C 382/91, 2) Odvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto nálezu rozhodl dvě věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 468/91 a 8 C 277/95, 3) Okresnímu soudu Plzeň-město, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto nálezu rozhodl ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 23 C 536/91, a konečně jímž by 4) přikázal ministru spravedlnosti, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto nálezu rozhodl o stížnosti ze dne 13.12. 1999 na nečinnost Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci 18 C 382/91, Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věcech 7 C 468/91 a 8 C 277/95 a Okresního soudu Plzeň - město ve věci 23 C 536/91. Svůj návrh odůvodnil v podstatě tím, že ve všech čtyřech zmíněných řízeních obecné soudy po dobu 9 let od podání návrhu nejen nerozhodly, ale dokonce ani nenařídily žádné jednání, když ani ministr spravedlnosti do dne podání ústavní stížnosti nereagoval na (proti uvedeným průtahům v označených řízeních) podanou stížnost, čímž měla být dotčena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 , jakož i čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení návrhu, je povinen přezkoumat, zda splňuje - co do svého vlastního obsahu a náležitostí, tj. i přesné specifikace toho, čeho se navrhovatel domáhá - formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem umožňující jeho věcné projednání.
V posuzované věci, s ohledem na namítané průtahy v řízení, je v tomto směru určující ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva spočívalo v jiném zásahu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Ústavní soud jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávaný případ.
Domáhá-li se totiž stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud přikázal dotčeným orgánům veřejné moci o jeho uvedených návrzích rozhodnout ve lhůtě do 30 dnů ode dne doručení nálezu, neodpovídá takto konstruované návrhové žádání shora zmíněné dikci zákona a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v návaznosti na což je nutno konstatovat, že se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat, resp. k vydání jemu korespondujícího rozhodnutí, jak vyplývá z toho co bylo uvedeno, není oprávněn.
S ohledem na takto vyložené důvody proto soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost usnesením odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2002
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu