ECLI:CZ:US:2002:4.US.194.02
sp. zn. IV. ÚS 194/02
Usnesení
IV. ÚS 194/02
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, ze dne 26.11.2001, čj. SOP/3901/2001-R 246-V/5, rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a VLHZ, ze dne 15. 10. 2000, čj. ŽP/307/2001/Lo, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2002, čj. 10 Ca 350/2001-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst.2, čl. 35 odst.1, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3, čl.3, čl. 90 Ústavy ČR.
V odůvodnění své ústavní stížnosti pak stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Městského úřadu Písek bylo povoleno městu Písek pokácet na svém pozemku v rozhodnutí specifikované lokalitě stromy a keře. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Okresního úřadu Písek. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, jíž se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Okresního úřadu a odložení jeho vykonatelnosti. Krajský soud však rozhodl tak, že řízení zastavil a žádosti o odklad vykonatelnosti nevyhověl z toho důvodu, že stěžovatele nepovažoval za účastníka předchozího správního řízení, ačkoli se správní řízení a rozhodnutí přímo týkala jeho práva na příznivé životní prostředí a byl nepochybně podle §14 správního řádu jako spoluvlastník sousedních nemovitostí účastníkem správního řízení. Soud jednal v rozporu s ustanoveními občanského soudního řádu, porušil stěžovatelovo ústavně chráněné právo, když žalobu neprojednal veřejně a za jeho přítomnosti, rozhodl v jeho neprospěch na základě nesprávného právního posouzení, poněvadž dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů se přímo nedotýká jeho práv nebo právem chráněných zájmů. Podle názoru stěžovatele mezi výrokem a odůvodněním usnesení soudu je vnitřní rozpor, spočívající v tom, že soud řízení zastavil, ale ve svém odůvodnění nesprávně uvádí meritorní zjištění, byť nedoložená a nesprávná, že napadená rozhodnutí se nedotýkají jeho práv a právem chráněných zájmů.
Z připojeného spisu vedeného v dané věci správními orgány a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 350/2001, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a VLHZ, bylo vyhověno žádosti města Písek, které požádalo o povolení vykácení v žádosti specifikovaných dřevin, aby mohlo zahájit demoliční a stavební práce na svých pozemcích, které jsou v katastru nemovitostí vedeny jako staveniště a objekt bydlení. Městský úřad vydal povolení k vykácení v žádosti specifikovaných dřevin v období jejich vegetačního klidu od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2001 s tím, že městu současně uložil jednak zajistit náhradní výsadbu dle regulačního plánu, podle kterého bylo dané území určeno pro obslužné komunikace, chodníky, parkoviště a plochy s parkovou úpravou a jednak město zavázal pečovat o tuto výsadbu po dobu pěti let. Proti uvedenému rozhodnutí podaly odvolání Občanské sdružení Lípa 2000 a paní R.K., která však byla zamítnuta rozhodnutím Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, poněvadž tento orgán neshledal v postupu správního orgánu nižšího stupně pochybení, neboť bylo rozhodnuto o vykácení dřevin náletových, nikoli cíleně vysazených, a to na pozemcích vlastníka.
Stěžovatel se žalobou podanou u krajského soudu dne 6. 12. 2001 domáhal zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Písek, referátu životního prostředí, mimo jiné i z důvodu, že s ním správní orgány nejednaly jako s účastníkem řízení, rozhodnutí mu nedoručily. Krajský soud v Českých Budějovicích stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení zastavil a žádosti o odklad vykonatelnosti nevyhověl. V odůvodnění pak uvedl, že jde o rozhodnutí vydané na základě zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně přírody), a vyhlášky Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/1992 Sb, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny. Zákon o ochraně přírody vymezuje jako účastníka řízení v případě rozhodnutí o povolení kácení dřevin vlastníka pozemku, v případě jeho pronajmutí jeho nájemce se souhlasem vlastníka a dále občanské sdružení, které je oprávněno účastnit se řízení za podmínky, že oznámí svou účast písemně do 8 dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil. V dané věci soud zjistil, že se k účastenství kromě Občanského sdružení Lípa 2000, jehož předsedou je stěžovatel, a to s odvoláním na ustanovení §14 odst. 1 správního řádu, přihlásila i paní R. K. Tyto dva subjekty využily svého práva a podaly proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání. Nevyužily však již svého práva podat žalobu k soudu na přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, kterým bylo jejich odvolání zamítnuto. Pokud se stěžovatel domáhal v rámci své žaloby postavení účastníka správního řízení podle ustanovení §14 odst. 1 správního řádu, pak soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí neukládá stěžovateli povinnosti, nekrátí je na jeho právech, a poněvadž ani zákon o ochraně přírody a krajiny jej jako účastníka řízení neoznačuje, řízení zastavil podle ustanovení §250d občanského soudního řádu a nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí (§250c občanského soudního řádu).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je nepochybné, že právo na příznivé životní prostředí patří mezi základní práva zakotvená v Listině. Z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatele, který se dovolává svého postavení účastníka řízení před správními orgány i obecným soudem, je podstatné vymezení pojmu účastníka řízení. Účastníky řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé, části páté občanského soudního řádu jsou podle ustanovení §250 odst. 1 občanského soudního řádu žalobce a žalovaný, přičemž podle odstavce 2 je žalobcem fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena na svých právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo. Takto vymezený pojem účastníka je užší než pojem účastníka řízení podle ustanovení §14 správního řádu, který za účastníky správního řízení považuje nejen osoby, o jejichž právech se má v řízení jednat, ale i osoby dotčené v právem chráněných zájmech. Účastník ve správním řízení je tak definován především hmotněprávním znakem, což znamená, že i ten, koho správní orgán pominul, účastníkem řízení je a má žalobní legitimaci, a naopak, jedná-li správní orgán s někým jako účastníkem řízení, nezakládá tato okolnost žalobní legitimaci.
V dané věci účastníka řízení ve správním řízení vymezilo ustanovení §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve kterém je uvedeno, že ochrana přírody se uskutečňuje za přímé účasti občanů prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů při orgánech ochrany přírody. Podle ustanovení odstavce 3 je občanské sdružení oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka. Jak soud ve svém rozhodnutí konstatoval, občanské sdružení Lípa, jehož je stěžovatel předsedou, bylo účastníkem řízení a jako s takovým s ním bylo i jednáno. Sdružení, stejně jako paní K., která se přihlásila jako účastnice řízení správního, však nevyužily svého práva a nepodaly k soudu žalobu, učinil tak však žalobce bez toho, že by ve věci se postavení účastníka řízení dovolával, a před správními orgány tvrdil, že se cítí být zkrácen na svých právech. Stěžovatel neprávem namítá, že soud činil meritorní závěry, neboť ten z úřední povinnosti pouze zkoumal, zda byl stěžovatel účastníkem správního řízení, či zda s ním jako s účastníkem řízení mělo být jednáno, poněvadž od tohoto zásadního rozhodnutí se odvíjí další postup soudu a jeho rozhodnutí.
Ústavní soud považuje rozhodnutí Krajského soudu za rozhodnutí vydané v intencích zákona a neshledal v postupu soudu namítané porušení čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 90 Ústavy ČR, neboť stěžovatel se obrátil na obecný soud, který zákonem stanoveným způsobem věc přezkoumal. Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žaloby a své stanovisko řádně a ústavně konformním způsobem zdůvodnil, nedošlo k zásahu do stěžovatelových v ústavní stížnosti vymezených základních práv, ani pokud se týká jeho práva na příznivé životní prostředí. Ústavní soud neshledal že by vůči stěžovateli byla státní moc uplatněna v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 3 Ústavy ČR. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. června 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu