ECLI:CZ:US:2002:4.US.217.02
sp. zn. IV. ÚS 217/02
Usnesení
IV. ÚS 217/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. S. zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2002, čj. 29 Co 476/2001-170, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 8. 2001, čj P 341/2000-150, jímž byl zamítnut jeho návrh na vrácení rodičovské zodpovědnosti k nezletilému synovi M., nar 12. 5. 1996, a upraven styk babičky s nezletilým.
V ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudem prvého stupně byl vyslechnut pouze dožádaným Okresním soudem Brno venkov, aniž by byly splněny podmínky ust. §39 odst. 1 a §131 o.s.ř. Jeho námitku, týkající se uvedeného postupu, neshledal odvolací soud opodstatněnou a sám přes výslovnou žádost stěžovatele, aby mu byla umožněna přítomnost u jednání o jeho odvolání, rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovateli tak nebylo v souladu s ust. §123 o.s.ř. umožněno vyjádřit se k návrhům na důkazy, k důkazům provedeným a nemohl dle §120 o.s.ř. důkazy navrhnout. Tvrdí, že nezaviněná neúčast u jednání před odvolacím soudem je překážkou, která brání projednání věci bez účastníka řízení, a odvolací soud k ní měl přihlédnout. Vytýkaným postupem tak odvolací soud zabránil stěžovateli v realizaci jeho procesních práv a omezil jej v důkazní povinnosti, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Dle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. platí, že jestliže byla účastníkovi řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, lze pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, napadnout žalobou pro zmatečnost.
Vzhledem k tomu, že v dané věci je právě takový nesprávný postup soudu, který vedl k odnětí možnosti jednat před soudem napadán, je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením §229 odst. 3 o.s.ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a který měl před podáním ústavní stížnosti využít.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítnout, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu