ECLI:CZ:US:2002:4.US.218.02
sp. zn. IV. ÚS 218/02
Usnesení
IV. ÚS 218/02
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) J. K., 2) J. K., obou zastoupených JUDr. Z. Š., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2000, čj. 11 C 253/99-14, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 12. 2000, čj. 12 Co 984/2000-25, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, čj. 26 Cdo 154/2002-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané proti shora uvedeným usnesením obecných soudů stěžovatelé v podstatě tvrdí, že v řízení před těmito soudy bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé totiž respektují všechny požadavky kladené občanským soudním řádem, a to zejména v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., byly to naopak obecné soudy, které je nutily jednat v rozporu s citovaným ustanovením. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadených usnesení.
Z obsahu spisu 11 C 253/99 Okresního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že již citovaným usnesením tohoto soudu bylo zastaveno řízení o návrhu stěžovatelů na vyklizení bytu a přivolení k výpovědi z nájmu bytu s odůvodněním, že stěžovatelé navzdory výzvě předsedy senátu k odstranění vady návrhu vytýkané vady neodstranili, takže nezbylo než řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. zastavit. K odvolání stěžovatelů proti usnesení okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, již konstatovaným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho závěry s tím, že s ohledem na rozporná skutková tvrzení stěžovatelů nelze odlišit, který z jejich návrhu je primární a který eventuální. K dovolání stěžovatelů, které krajský soud připustil proti svému rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že toto dovolání odmítl. V důvodech svého usnesení uvedl Nejvyšší soud, že v projednávané věci nejsou dány podmínky dovolání nejen z hlediska ustanovení §237 písm. f), ve znění před novelou, (odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu), neboť výtky stěžovatelů se netýkají postupu soudu, nýbrž nesprávnosti jeho rozhodnutí, ale ani z hlediska ustanovení §238a ani ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením ve věci samé. Závěry Nejvyššího soudu ČR jsou v tomto směru zcela přesvědčivé a lze jim stěží cokoli vytknout. To ovšem znamená, bylo-li dovolání stěžovatelů podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění před novelou, pro jeho nepřípustnost odmítnuto, že posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů bylo jejich odvolání, o němž rozhodoval krajský soud. Rozhodnutí krajského soudu bylo však zástupci stěžovatelů doručeno již 21. 5. 2001, zatímco ústavní stížnost byla podána teprve dne 10. 4. 2002, tedy již po uplynutí 60 denní zákonné lhůty uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu