ECLI:CZ:US:2002:4.US.221.02
sp. zn. IV. ÚS 221/02
Usnesení
IV. ÚS 221/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. L. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2002, čj. 16 Co 291/2001-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatel tvrdí, že tímto rozsudkem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a to zejména proto, že byl vyslechnut pouze dožádaným soudem, že nebyly vzaty v úvahu jeho splátky movitého vybavení domácnosti, jež jeho děti užívají, že určením povinnosti zaplatit dlužné výživné je ohrožováno jeho právo na život a na vlastnictví toho, co je k životu nezbytné, jakož i konečně, že nebyly zjištěny skutečně oprávněné potřeby obou dětí. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu P 96/93 Okresního soudu v Jihlavě Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 4. 2001, čj. P 96/93-105, byla vyživovací povinnost stěžovatele změněna s účinností od 1. 9. 1997 tak, že stěžovatel je povinen měsíčně přispívat na výživu nezletilé P. H. částkou 1 200,-- Kč a nezletilého D. H. částkou 1 100,-- Kč, s účinností od 1. 10. 2000 částkami 1 000,-- Kč a 900,-- Kč s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 1997 do 30. 4. 2001 činí u P. H. 29 400,-- Kč a u nezletilého D. H. 27 200,-- Kč. Vydání tohoto rozsudku předcházela jednání okresního soudu ve dnech 7. 12. 2000, 27. 3. 2001, 12. 4. 2001, k nimž stěžovatel byl řádně obeslán, nicméně k jednání se nedostavil. Naopak při svém výslechu dne 18. 1. 2001 u dožádaného soudu uvedl, že procesní soud má jednat bez jeho přítomnosti, a že proto nežádá ani obeslání k jednání. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně po doplnění řízení napadeným rozsudkem tak, že měniv rozsudek soudu prvého stupně, stanovil výživné od 1. 9. 1997 na částku 1 000,-- Kč měsíčně pro již zletilou P., 900,-- Kč měsíčně pro nezletilého D. a od 1. 10. 2000 na částku 800,-- Kč měsíčně pro P. a 700,-- Kč měsíčně pro nezletilého D. s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 1997 do 31. 1. 2002 v částce 23 300,-- Kč pro P. a 20 650,-- pro nezletilého D. je stěžovatel povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku. Jak v důvodech svého rozsudku uvedl krajský soud, došlo v projednávané věci ke kvalifikované změně poměrů ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině, odůvodňující změnu ve výši výživného, a to zejména vzhledem k podstatnému nárůstu potřeb dětí. Skutečnost, že P. H. v průběhu řízení nabyla zletilosti, třeba připomenout, že řízení o zvýšení výživného bylo zahájeno na základě návrhu matky podaného ještě v době její nezletilosti dne 2. 6. 1998. Dosažení zletilosti netvoří překážku, pro kterou by nebylo možno v započatém řízení pokračovat, takže podmínky pro možné zvýšení výživného i za dobu 3 let zpětně ode dne zahájení soudního řízení byly splněny. Stěžovatel měl možnost zúčastnit se osobně jednání u soudu, toto právo mu nebylo upřeno, neměl však sám zájem se jednání u procesního soudu zúčastnit.
Stěžovatelovy výtky směřující proti napadenému rozsudku zjevně postrádají jakékoli opodstatnění, a to nejen pokud jde o stěžovatelovu neúčast při jednání před okresním soudem, když stěžovatel sám, jak již bylo konstatováno, projevil souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti, a dokonce ani nežádal své obeslání, ale i jeho námitku směřující v podstatě k započtení jeho pohledávky za splácení movitého vybavení domácnosti, neboť toto započtení není vzhledem k ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině přípustné. Rovněž, pokud jde o placení dlužného výživného (§98 odst. 1 zákona o rodině) i stanovení jeho výše (§96 odst. 1 zákona o rodině), napadené rozhodnutí nepřekračuje zákonný, natož ústavně právní, rámec, když určené výživné stejně ani zdaleka nepostačí pokrýti potřeby dětí.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. května 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu