ECLI:CZ:US:2002:4.US.235.02
sp. zn. IV. ÚS 235/02
Usnesení
IV. ÚS 235/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1) M.Z., a 2) J. M., obou zastoupených JUDr. J. J., advokátem, na postup Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 38 Co 140/97 a sp. zn. 21 Co 123/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 17. 4. 2002 obdržel Ústavní soud návrh na zahájení řízení, kterým se stěžovatelé domáhali přezkoumání postupu Krajského soudu v Brně, jemuž vytýkali neodůvodněné průtahy v jejich restituční právní věci, a to konkrétně zejména průtahy v odvolacím řízení završeném vydáním usnesení označeného soudu ze dne 11. 3. 1999, č. j. 38 Co 140/97-118, kterým byl zrušen ve výrocích I. a II. rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 11. 1996, č. j. 8C 1110/92-97, a věc mu v tomto rozsahu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Dále namítali, že poté, co uvedený nalézací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 1999, č. j. 8 C 1110/92-154, v těchto průtazích soud druhého stupně pokračuje, neboť vůči citovanému rozsudku podal vedlejší účastník (žalovaný v řízení před obecnými soudy) odvolání, o němž Krajský soud v Brně dosud nerozhodl, resp. v této věci ani nenařídil jednání (řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 21 Co 123/2000). Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že s ohledem na uvedené došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Proto navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, v návaznosti na toto konstatování vyslovil, že nečinností a procesními průtahy ve věci žalobců (stěžovatelů) vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 Co 140/97 a posléze pod sp. zn. 21 Co 123/2000 došlo k zásahu do jejich práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a konečně, aby uložil Krajskému soudu v Brně jejich věc bez dalších zbytečných průtahů projednat.
2 IV. ÚS 235/02
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Jeví se potřebným na tomto místě uvést, že stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí, že by se před jejím podáním domáhali odstranění namítaných průtahů v řízení postupem předvídaným zákonem. Dotazem Ústavního soudu, Krajskému soudu v Brně adresovaným, bylo zjištěno ze sdělení tohoto soudu ze dne 15. 7. 2002, že u něj není evidována žádná stížnost na průtahy v řízení vedeném před označeným soudem pod sp. zn. 21 Co 123/2000 ze strany stěžovatelů, případně jejich právního zástupce. S ohledem na uvedené nezbývá než konstatovat, že stěžovatelé - ačkoliv toto jejich oprávnění zákon zakládá - nepostupovali podle §26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb. (případně posléze po 31. březnu 2002 podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb.), jenž jim umožňuje stěžovat si předepsaným způsobem u orgánů státní správy soudů na průtahy v řízení a těmto orgánům ukládá povinnost se touto stížností zabývat (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 169/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 5, č. 15, str. 589 a násl., vydání 1., Praha: C.H.Beck, 1997).
Úvahy o průtazích v původním odvolacím řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 38 Co 140/97 jsou potom za daného procesního stavu bezpředmětné, neboť i za situace, pokud by byly Ústavním soudem shledány, je třeba neodhlížet od skutečnosti, že ústavní stížnost nesměřuje v této části proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, by se za této procesní situace jednalo o zásah postrádající svůj rozumný smysl a ve svém důsledku eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu již k tvrzeným průtahům z povahy věci v této části řízení evidentně nedochází, pročež nelze abstrahovat od vývoje předmětného řízení a nereflektovat tak - a to i s ohledem na zmíněný princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci - současný procesní stav souzené věci.
Z řečeného je zřejmé, že stěžovatelé dosud nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje, čímž nedostáli podmínkám zásady subsidiarity uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti. Proto byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut pro jeho nepřípustnost [§75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. 3 IV. ÚS 235/02
V Brně dne 30. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj